Ano, toto je Parlament, který si zasloužíme

Špatné fungování zákonodárného sboru nelze svádět na jediný zákon

Monzunové zasedání parlamentu ŽIVÉ aktuality: Kongresový poslanec Manish Tewari oznamuje návrh na odročení v LS přesParlamentní komplex v Novém Dillí. (foto souboru PTI)

Napsal Shreya Singh

Nedávný článek s názvem, „Parlament, který si zasloužíme“ (IE, 7. srpna), když prozradil smutný stav věcí v indickém parlamentu, zároveň upozornil na zjevné nedostatky zákona proti zběhnutí. Vážený poslanec navrhl, že zhoršující se stav parlamentu souvisí s obtížnými ustanoveními 10. listiny. Bližší pohled na tento problém by posloužil k zmírnění takových nemístných obav.

Cílem zákona proti přeběhnutí, který byl zaveden v roce 1985 prostřednictvím 52. dodatku ústavy, bylo odstranit zlo politického zběhnutí tím, že stanovil proces, jehož prostřednictvím mohou být zákonodárci diskvalifikováni na základě zběhnutí. Podle ní jsou členové parlamentu nebo státních zákonodárných sborů považováni za přeběhlé, pokud dobrovolně odstoupí ze své strany nebo neuposlechnou pokynů vedení strany o hlasování. V tomto světle spisovatelova apoteóza tahu Feroze Gandhiho k odhalení podvodu Mundhra chřadne tváří v tvář technice a přesnosti.

To nám umožňuje zabývat se tvrzením, že zákon zasahuje do svobody projevu zákonodárců. Zákon v žádném případě nebrání zákonodárcům vyjádřit svůj názor nebo osvětlit potřeby svých volebních obvodů. Okraje zákona sahají jen tak daleko, aby zabránily zákonodárcům hlasovat v rozporu se stranickými směrnicemi; rozumné omezení, vezmeme-li v úvahu, že zákonodárci přísahali svou věrnost politické straně. S tímto názorem souhlasí i Nejvyšší soud. V rozsudku Kihoto Hollohan v. Zachillhu a Ors z roku 1992 pětičlenná ústavní lavice Nejvyššího soudu uvedla, že zákon proti útěku se snaží postavit vlastníky politického a osobního chování nad určité teoretické předpoklady. Soud dále konstatoval, že zákon neruší žádná práva ani svobody poslanců.

Tím se dostáváme k jádru věci. Parlament, který si zasloužíme, je nakonec Parlament, který jsme si zvolili. Je pravda, že možnosti, které před námi stojí, nejsou zdaleka výjimečné, s vlažnou opozicí a většinovou vládou. Tyto nedostatky však nelze přičítat zákonu, který, pokud vůbec něco, zákonodárcům brání podvádět veřejnost. Křeslo v parlamentu je ctností image kandidáta stejně jako strany, které jsou součástí. Hlasovat proti stranickým směrnicím by se rovnalo zpronevěře mandátu veřejnosti. Samozřejmě, že zákon proti útěkům není prostý spravedlivého podílu nedostatků. Parlamentu by rozhodně prospělo, kdyby se v těchto otázkách řídil doporučeními komise Venkatachaliah a výboru Goswami.

Závěrem však je, že naši tvůrci ústavy nás zmocnili, abychom se sami rozhodli. Břemeno zákonodárného sboru zapleteného do chaosu padá také na občany, kteří takové nevhodné zástupce zvolili. Je načase, abychom toto politické právo uplatňovali opatrně a s přesným záměrem.

(Spisovatel je student, St Xavier’s College, Mumbai)