Proč rok 2017 není 1987
- Kategorie: Sloupce
Nacionalističtější Peking a místo sporu dělají současnou indicko-čínskou krizi odlišnou od dřívější patové situace.
V roce 2007 Bhútán nabídl Číně swapovou dohodu, kde souhlasil s poskytnutím Doklamu výměnou za sporné oblasti na jeho severu, což Indie vetovala. Spor mezi indickou a čínskou armádou u Doklamu nevykazuje žádné známky vyřešení. Pro New Delhi je nejpreferovanější možností vzájemné stažení obou armád ze sporné oblasti. Další nejlepší možností je pokračování statu quo, prodloužená pauza na místě, kde se zastavila výstavba čínských silnic. Číňané tak nemohou postavit cestu k vojensky důležitému hřebenu Jampheri a diplomaté obou zemí mohou využít prodloužené období uvolnění – několik měsíců, ne-li déle – k nalezení smírného řešení.
Atraktivnost prodloužené patové situace spočívá v precedentu z května 1986, kdy každoroční hlídka indické armády zjistila, že čínská armáda obsadila indický hlídkový bod v údolí Sumdorong Chu v Arunáčalpradéši. Bylo to blízko místa počáteční konfrontace, která odstartovala konflikt v roce 1962. Indie formálně protestovala u Číňanů v červenci, kteří odpověděli přímou tváří, že stejně jako Indie zlepšují správu hranic.
Indie přesunula jednotky, obsadila dominantní výšiny Longrola a Hathungla a postavila vojenská stanoviště v konfrontaci s čínskými vojáky z očí do očí. Nabídka Indie neobsadit místo příští léto znovu, pokud obě strany stáhne své jednotky, Čína odmítla. Rétorika z Pekingu vzrostla, když v říjnu čínský vůdce Teng Siao-pching prostřednictvím ministra obrany USA varoval Indii, že Čína bude muset Indii dát lekci.
V květnu 1987 odjel ministr zahraničí N.D. Tiwari do Pekingu na cestě do Severní Koreje a sdělil, že Dillí nemá v úmyslu situaci zhoršit. Formální vlajkové setkání se konalo v Bum La 5. srpna 1987 a začala vojenská deeskalace. Diplomaticky trvalo dalších sedm let, než se obnovil status quo v Sumdorong Chu. Tento spor vedl k historické návštěvě premiéra Rádžíva Gándhího v Pekingu v prosinci 1988, kde se obě země dohodly na vyjednání hraničního urovnání a zachování klidu až do tohoto urovnání. Zaujetím silné vojenské pozice v Sumdorong Chu byly indické cíle splněny a byla také položena cesta pro budoucí dohody mezi těmito dvěma zeměmi.
Ze sporu Sumdorong Chu plyne zřejmé ponaučení, ale bylo by zavádějící vyvozovat přesné paralely, protože fakta se podstatně liší. Za prvé, globální postavení Číny a její vlastní sebeobraz. V roce 1987 Čína stále následovala Dengovu strategii skrývat naše kapacity a čekat na náš čas v globálním řádu ovládaném USA a Sovětským svazem. Chtěla stabilizovat region, aby se vyrovnal se světem. Čína roku 2017 se ve vojenské aréně za Si Ťin-pchinga stala stále asertivnější, což se odráží v jejím agresivním a expanzivním postoji v Jihočínském moři.
Vnější agrese Pekingu je také výsledkem jeho stále nacionalističtější domácí politiky za vlády Si Ťin-pchinga, který v listopadu míří na důležitý stranický sjezd. Protiindická rétorika z jiných stranicky kontrolovaných médií byla pobuřující a nestřídmá. Zprávy naznačují, že ve státní televizi byli defilováni váleční veteráni z roku 1962 a stranická propagandistická mašinérie stupňuje na Weibu a dalších platformách sociálních médií. Toto je podstatný posun od patové situace v roce 1987, kdy nacionalistické nadšení v místních čínských médiích, včetně vzývání z roku 1962, bylo zanedbatelné, ne-li zcela nepřítomné.
Více než celosvětová a domácí situace je největším rozdílem mezi těmito dvěma stojkami jejich umístění. Před čtyřiceti lety se obě armády střetly na území nárokovaném jak Indií, tak Čínou. Nyní je souboj mezi Indií a Čínou na náhorní plošině mezi Bhútánem a Čínou. Zatímco čínská stavba silnic ovlivňuje indický nárok na trojkřižovatku, Peking tvrdí, že indičtí vojáci jsou na čínském území – nebo v nejlepším případě na území nárokovaném Bhútánem. Protože Indové jsou na území třetí země, Peking říká, že není o čem vyjednávat, pokud se indičtí vojáci nejprve jednostranně nestáhne.
Nové Dillí může sázet na prodlouženou pauzu, ale Číňané neprojevili žádný zájem o pokračování statu quo. Nesmíme ale zapomínat, že větší moc je propadák v případě, že situace skončí patovou situací. Dokonce i Čína si uvědomuje, že již nemůže vojensky ponižovat Indii tak, jak to udělala v roce 1962, a že utrpí těžké ztráty za jakékoli neštěstí, ale delší pauza může vést k neúmyslné eskalaci. Clausewitz to navrhl jako tření nebo válečnou mlhu, kde jsou nehody nepředvídatelné. Následky těchto havárií mohou často vést k překročení uznaného vojenského limitu, což by bylo v případě dvou jaderně vyzbrojených sousedů katastrofální.
Indie je zatím ve svém přístupu k patové situaci vyspělá a neposkytla Číňanům žádnou provokaci ze strany žádného vojenského hnutí ani prostřednictvím svých oficiálních prohlášení. Pozice Nového Dillí však kriticky závisí na Bhútánu, blízkém příteli a spojenci. Ačkoli je nepravděpodobné, že by Bhútán v brzké době přešel na podporu Indie, delší nerozhodný postoj povede k posílení hlasů v himálajském království, které chtějí vyváženější bhútánskou zahraniční politiku. V roce 2007 Bhútán nabídl Číně swapovou dohodu, kde souhlasil s poskytnutím Doklamu výměnou za sporné oblasti na jeho severu, což Indie vetovala. V roce 2013 začala demokraticky zvolená bhútánská vláda vykazovat známky nezávislosti na indickém vedení a Dillí dalo najevo svou nelibost v bhútánských volbách v roce 2013.
Znamení z Thimphu tam byly a prodloužený odstup by mohl být katalyzátorem změněných indicko-bhútánských vazeb. Volba pro Nové Dillí není mezi kapitulací a válkou. Diplomatická angažovanost poskytla kreativní odpovědi na složitější problémy, ale nyní je jen málo času. Vojenský konflikt by byl katastrofální, ale i delší patová situace má svá rizika. Napětí mezi Indií a Čínou tak potřebuje brzké diplomatické řešení.