Když Indie napadla Chartu OSN

V roce 1946 Indie úspěšně zpochybnila klauzuli v dokumentu, která zemím umožňovala skrývat porušování lidských práv pod rouškou národní suverenity.

Indie má s 18 miliony obyvatel největší diasporu na světě: OSNIndická diaspora, jedna z „nejživějších a nejdynamičtějších“, je největší na světě a v roce 2020 v ní žije 18 milionů lidí mimo svou vlast, uvedla OSN.

Autor Miloon Kothari

My, lidé Spojených národů, jsme se rozhodli... znovu potvrdit víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osoby, v rovná práva mužů a žen a velkých i malých národů (preambule Charty OSN)

Účelem Organizace spojených národů je… Dosáhnout mezinárodní spolupráce při řešení mezinárodních problémů ekonomického, sociálního, kulturního nebo humanitárního charakteru a při prosazování a povzbuzování dodržování lidských práv a základních svobod pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví. , jazyk nebo náboženství (čl. 1 odst. 3)

Nic, co je obsaženo v této Chartě, neopravňuje Organizaci spojených národů zasahovat do záležitostí, které v zásadě spadají do vnitrostátní jurisdikce kteréhokoli státu, ani nebude vyžadovat, aby členové předložili takové záležitosti k řešení podle této Charty (článek 2(7)).

Píše se rok 1946. Jihoafrická republika přijala legislativu, Zákon o držbě půdy v Asii a Indické zastoupení (známý také odpůrci jako zákon o ghettech), který legalizoval diskriminaci, které čelí Indové v Jižní Africe prostřednictvím omezení jejich práv na koupit pozemek. Jawaharlal Nehru se právě stal viceprezidentem prozatímní vlády Indie.

Po konzultaci a na příkaz Mahátmy Gándhího se rozhodl internacionalizovat otázku rasistického zákona v Jižní Africe tím, že se obrátil na Valné shromáždění OSN (VZ OSN). V řadě událostí, které se poté odehrály, včetně památného prvního zasedání Valného shromáždění OSN (1946), se Indii podařilo zpochybnit vnitrostátní jurisdikci a doložku o suverenitě Charty OSN (článek 2(7)), podle níž mohla Jižní Afrika ospravedlnit své rasistické zacházení s Indiány žijícími v Jižní Africe.

Když si v roce 2020 připomínáme 75. výročí zakládajícího dokumentu Organizace spojených národů, Charty OSN, oprávněně si připomínáme její hlavní přednosti, včetně výzvy určené všem státům, aby prokázaly všeobecné respektování a dodržování lidských práv a výzvy za spravedlnost a solidaritu tak, že státy musí podniknout společné a oddělené kroky k dodržování lidských práv.

Zároveň se musíme zamyslet nad pozoruhodným úspěchem Indie při konfrontaci s hlavní slabinou Charty OSN – klauzule, která zemím umožňovala skrývat porušování lidských práv pod pláštíkem národní suverenity.

V letech zrodu OSN požádali Mahátma Gándhí a Džaváharlál Nehrú Vijayu Lakshmi Pandit, aby vedl indickou delegaci na prvním zasedání Valného shromáždění OSN, s výslovnými instrukcemi, aby nastolili otázku rasových praktik proti indické menšině v Jižní Africe. Tváří v tvář tvrdé opozici ze strany spojeneckých zemí se Indii podařilo zpochybnit článek 2(7) Charty OSN tím, že byla schválena rezoluce, která se snažila odsoudit Jižní Afriku za její rasistické zacházení s Indy žijícími v Jižní Africe.

Před svým odjezdem z Indie požádala Gandhiji o návštěvu Pandita a vysvětlila (jak je uvedeno v její autobiografii) důležitost toho, aby Indie na Valném shromáždění OSN upozornila na problém diskriminace. Kromě toho trval na tom, aby jednání indické delegace bylo založeno pouze na pochopení, že si OSN představuje jako místo, kde se upevňují přátelství mezi národy, kde se diskuse a debaty udržují na nejvyšší úrovni a kde je pravda a etika. pokyny. Pro Gándhího se tyto zásady měly držet i při jednání s jihoafrickými delegacemi, zejména s jejich premiérem a vedoucím jejich delegace, polním maršálem Janem Smutsem.

Ve své zprávě pro Pandit jí Nehru připomněl, že jsme dědici vysokých tradic Mahátmy Gándhího a že tato tradice je etická a morální. Gándhí před nás postavil ve světě jedinečnou techniku ​​akce, která kombinuje politickou aktivitu, politický konflikt a boj za svobodu na základě určitých principů…. Připomněl nám totální souhlas Indie s Chartou OSN, jejíž preambule byla téměř naším osobním závazkem vůči světu: podporovat sociální pokrok a lepší životní standardy ve větší svobodě.

Jak uvedla Pandit ve své autobiografii reflektující zasedání Valného shromáždění OSN: Mým hrozivým protivníkem v debatě byl zesnulý polní maršál Smuts, který vznesl námitku domácí jurisdikce podle článku 2(7) Charty. V odpovědi na to jsem v části řekl: „Pro nás to není pouhé prosazování určitých práv a výsad. Díváme se na to především jako na výzvu naší důstojnosti a sebeúctě... To, co svět nepotřebuje, nejsou další charty, více výborů k definování a soudy k výkladu, ale ochotnější uplatňování principů Charty všemi vlády.“

Ti, kteří znají život a práci Mahátmy Gándhího během let v Jižní Africe, si Smuts vybaví jako stejného muže, s nímž měl pestrou historii. V posledních letech v Jižní Africe však Gándhí pracoval se Smutsem na dosažení dohody ohledně dobrovolné registrace, daně z hlavy, uznání indických manželství a dalších záležitostí. Tato dohoda vedla 26. června 1914 k přijetí zákona o pomoci Indiánů, který zrušil daň z hlavy ve výši 3 £, uznal manželství uzavřená v rámci tradičních indických rituálů a usnadnil vstup do Unie manželkám indiánů, kteří se již usadili na místě.

Schválení rezoluce na Valném shromáždění OSN nebylo pro Indii snadné. Velká Británie, Spojené státy a Jihoafrická republika se setkaly se zuřivým odporem, několika nočními sezeními, výmluvnými projevy Smutových, z nichž každý skvěle kontroval Panditem.

Po jedné takové výměně Pandit vyhledal Smutse a řekl mu, že moje instrukce od Gándhího, než jsem odešel z domova, byly, že bych ti měl potřást rukou a požádat tě o požehnání pro mou věc. Debata pokračovala mnoho dní, ale poslední zásah Pandita vyhrál den. Řekla, že: Nežádám pro Indii žádné laskavosti...žádné ústupky pro indické obyvatelstvo Jižní Afriky. Žádám o verdikt tohoto shromáždění o prokázaném porušení Listiny, v otázce, která vedla k akutnímu sporu mezi dvěma členskými státy; o otázce, která se neomezuje na Indii nebo Jižní Afriku, a konečně v otázce, jejíž rozhodnutí musí vzbudit nebo zničit loajalitu a důvěru, kterou do nás vložili obyčejní lidé světa. Můj jako apel na svědomí, svědomí světa, kterým toto shromáždění je.

Rezoluce byla přijata potřebnou dvoutřetinovou většinou a konstatovala, že zacházení s Indy v Unii by mělo být v souladu s mezinárodními dohodami uzavřenými mezi oběma vládami a ustanoveními Charty OSN. Pandit to prohlásil za asijské vítězství. Pandit okamžitě také poslal zprávu Mahátmovi Gándhímu o splnění mise, kterou jí přidělil. Mise samozřejmě nebyla pouze podstatou rezoluce, výzvou Jihoafrické republiky k její rasistické politice a legitimizací Valného shromáždění OSN jako fóra pro všechny velké i malé národy, ale měla také důležitý osobní rozměr. .

Pandit, brzy poté, co rezoluce prošla, vyhledala Smutse a zeptala se ho, jestli v debatách řekla něco, co neodpovídalo vysokému standardu, který na mě Gándhídží uvalil, prosím o prominutí... Doufám, že jsem neřekl nic takového. osobní povaha ti ublížit.

Vítězství Indie na Valném shromáždění v roce 1946 otevřelo zcela nové obzory, díky nimž se země již nemohly schovávat za hranice svých národů a pokračovat v porušování lidských práv, aniž by čelily globální výzvě v OSN. Rezoluce, kterou se Indii podařilo přijmout Valným shromážděním OSN v roce 1946, připravila cestu pro vypracování Všeobecné deklarace lidských práv (UDHR) a následných mezinárodních nástrojů v oblasti lidských práv, nezatížených omezeními ustanovení Charty OSN o národních Suverenita.

Těsně před svým odjezdem z Jižní Afriky v roce 1914 obdaroval Gandhiji Smuts párem sandálů, které vyrobil ve vězení v Pietermaritzburgu. Smuts vrátil sandály Gandhijimu u příležitosti jeho sedmdesátých narozenin se vzkazem: Od té doby jsem tyto sandály nosil mnoho let, i když mám možná pocit, že nejsem hoden stát v kůži tak skvělého muže! . Je však vysoce nepravděpodobné, že by Smuts tyto sandály nosil večer poté, co Jihoafrická republika prohrála hlasování na Valném shromáždění OSN a Indie vyhlásila vítězství ve zpochybňování Charty OSN a v trvalém zařazení otázky rasové diskriminace do programu OSN.

Autor je odborník na lidská práva/aktivista a bývalý zvláštní zpravodaj Rady OSN pro lidská práva