Co čeká Afghánistán?

Anju Gupta píše: Nikdo, dokonce ani Taliban, neví všechno nebo nemá schopnost řídit budoucí události.

Všechny zúčastněné strany často opakovaly, že se od ANDSF očekávalo, že se postaví Talibanu, ale neučinily tak.

Od pádu Kábulu před více než dvěma týdny, dlouho očekávaného kolapsu afghánských národních obranných a bezpečnostních sil (ANDSF), napůl odhodlaného prezidenta Ašrafa Ghaního prchajícího ze země, mocnějšího Talibanu vcházejícího do Kábulu a vyprávění o Afghánistánu dominovali mnohem slabší Pandžšírové. Uprostřed tragických událostí zůstává několik hádanek. Jsou klíčem k řádnému zhodnocení hrozeb, kterým by Afghánistán, region a svět mohly čelit v příštím desetiletí.

Všechny zúčastněné strany často opakovaly, že se od ANDSF očekávalo, že se postaví Talibanu, ale neučinily tak. Pod volenou vládou, s financováním do roku 2024 a se zajištěním výcviku a údržby na moři, nadhorizontální podpora ze strany Ústředního velení USA pro společné protiteroristické cíle, diplomatická a humanitární pomoc a bezpečnost kábulského letiště tureckými silami ANDSF se až do začátku srpna choval profesionálně. Dnes je všeobecně známo, že nevyslovené hodnocení Západu bylo, že přes veškerou podporu by ANDSF mohl vydržet jeden nebo dva roky.

Seriozní nábor a výcvik ANDSF ze strany USA-NATO začal kolem roku 2009, kdy USA zahájily nápor jednotek, aby zvrátily dynamiku Talibanu a poskytly čas a prostor ANDSF k růstu. Dne 1. ledna 2015 byly celkové bezpečnostní odpovědnosti předány mladému bezpečnostnímu útvaru, který měl podle amerického auditora SIGAR 3 00 000 vojáků. Od té doby stojí ANDSF v čele konfliktu a utrpělo těžké ztráty.



Až do podepsání dohody z Dauhá zabránila ANDSF pádu hlavních měst provincií a hraničních přechodů, zabránila Talibanu převzít trvalou kontrolu nad dálnicemi, udržela kontrolu nad více než 250 okresními centry – i když některé okresy změnily majitele – a nedovolily ISIS nebo pákistánští zástupci jako ISKP nebo AQIS, aby zvýšili svou stopu po celém Afghánistánu. Jednotka čelila složitým výzvám při řízení policejních funkcí, ochraně hranic, ochraně lidí a boji proti povstání podporovanému Pákistánem. Terén v Afghánistánu neumožňoval stálá stanoviště a hlídky v mnoha částech. Takové oblasti se staly baštami Talibanu. Vzhledem k tomu, že ANDSF byl závislý na zahraničních fondech, finanční nátlak možná zabránil mobilizaci jednotek k porážce Talibanu na několika místech. Zúčastněné strany se proto rozhodly, že vyjednané politické urovnání je jediným způsobem, jak ukončit povstání.

Dohoda z Dauhá nebrala v úvahu skutečnost, že se zahraniční síly a ANDSF úspěšně spojily a přinutily Taliban k mírovým rozhovorům – což implicitně umožnilo Pákistánu vzít si veškerou zásluhu. Dohoda vyjednala dohodu o zákazu útoků na zahraniční síly, takže Talibanu zůstalo více zdrojů na převzetí ANDSF. Od tohoto bodu začala demoralizace ANDSF. Po Dohá, ANDSF a civilisté čelili velmi vysoké míře násilí. Snížení počtu zahraničních sil od ledna letošního roku dále demoralizovalo ANDSF, což dalo Talibanu motivaci, aby s afghánskou vládou vůbec nevyjednávala.

Změna režimu ve Spojených státech vyvolala naděje, že čerpání by se mohlo zpomalit nebo zvrátit a pomoci ANDSF přimět Taliban k vyjednávání za rozumných podmínek. Oznámení o úplném stažení do září ze 16. dubna však Talibanu dalo zabrat. Podle SIGAR zbylo do konce června méně než 1000 zahraničních pracovníků. Tisíce dodavatelů byly pryč, což vážně zneškodnilo afghánské letectvo a ohrozilo přepravu speciálních jednotek v první linii – které měly klíč k porážce Talibanu – přes Afghánistán.

Přesto mezi 16. dubnem a 2. červencem ANDSF zajistil, aby provinční centra nebyla překročena a hraniční přechody byly bezpečné. Stažení z Bagramu 2. července vyslalo konečný signál, že ANDSF je sám o sobě. Spojení Pákistán-Taliban zahájilo násilnou okupaci hraničních přechodů, dálnic a hlavních měst provincií. Je pozoruhodné, že i v červenci prokázala ANDSF svou sílu tím, že zatlačila Taliban v klíčových hlavních městech Laškargáhu a Kandaháru.

Mezi 6. a 15. srpnem však padla všechna zemská hlavní města bez většího boje. Cítila ANDSF, že politické manévry předbíhají profesionální hodnocení a že její vlastní vláda není schopna ovlivnit vnější aktéry? Obrázky mully Baradara jako státního hosta v Dauhá a jinde v regionu signalizují nedostatek skutečného zapojení Afghánistánu do rozhodování o vlastní budoucnosti. ANDSF si muselo být velmi dobře vědomo toho, že odplata je realitou, pokud by se Taliban připojil k prozatímní vládě nebo nějakou vytvořil. Cítila agentura, že politická, morální a funkční podpora se pro ni stala pouze pomyslnou? Neexistovala žádná Severní aliance ani žádná významná země nenabízela pomoc.

14. srpna zahájilo mnoho ambasád nouzové evakuace a další den byl Taliban u bran Kábulu. Vypadali stejně nepřipraveni, bez ponětí o tom, jak zvládat dopravu nebo davy lidí. Zdá se, že ačkoli byli bezmocní, afghánští představitelé přímo dohlížející na ANDSF – a na ANDSF samotnou – mohli vidět nápisy na zdi a včas se dostali z nebezpečí.

Narativ pro stažení, že region byl svobodným příjemcem bezpečnosti poskytované USA a NATO, získal měnu. Byl příběh tak silný, že ignoroval potenciální zvrácení zisků dosažených za 20 let? Nebo konkurence velmocí s Čínou a Ruskem narušila rovnováhu s očekáváním, že tyto mocnosti budou muset být vtaženy do Afghánistánu?

Nedávné události vyvolaly mnoho takových hádanek. Nestane se Afghánistán pro svět v den, kdy evakuace skončí, neprůhledný? Po uzavření internetu, letiště a hranic bude jediný přístup do Afghánistánu přes Taliban. Bude Rusko-Čína nebo Západ uvažovat o podpoře hnutí odporu, aby udrželi Taliban pod kontrolou? Stane se ANDSF součástí tohoto odporu?

Budou se velké mocnosti při protiteroristických operacích spoléhat na Taliban – subjekt postrádající odborné dovednosti a subjekt, který musí prokázat své záměry? Mohou si velké mocnosti dovolit poskytnout legitimitu a pomoc Talibanu a zajistit, aby finanční prostředky nebyly využívány extremisty? Bude Taliban schopen prokázat absenci korupce ve svých jednáních s občany, což je klíčové měřítko pro západní pomoc?

Bude Pákistán spokojený s tím, že paštunský Amir-ul-Momineen v Afghánistánu získává trakci v jeho kmenovém pásu? Dovolí Pákistán všem klíčovým vůdcům Talibanu, jako jsou Qayyum Zakir a Maulvi Kabir, přesunout své rodiny a majetek do Afghánistánu a ztratit plnou kontrolu?

V nadcházejících týdnech a měsících se z tohoto rébusu pravděpodobně vynoří mnohem více. Neexistuje jediný herec – včetně Talibanu –, který by to všechno věděl nebo mohl řídit budoucí události. To znamená, že pád Afghánistánu je špatným znamením pro země daleko za hranicemi regionu.

Tento sloupek se poprvé objevil v tištěném vydání 31. srpna 2021 pod názvem ‚Velká neznámá v Kábulu‘. Autor je důstojníkem IPS. Pohledy jsou osobní