Co musí mít Indie na paměti, pokud jde o Turecko

C Raja Mohan píše: Vzhledem k tomu, že Ankara má hrát hlavní roli v Afghánistánu, musí Dillí rázně zpochybnit pozice Turecka tam, kde musí, a zároveň se připravit na intenzivnější bilaterální angažmá.

Indie, která byla na straně příjemce Erdoganova internacionalismu, má několik možností, jak zatlačit zpět. (Ilustrace CR Sasikumar)

Když na indických severozápadních hranicích začíná nové kolo geopolitických soubojů, Dillí se musí vypořádat s řadou nových aktérů, kteří si v regionu vybojovali roli. Turecko, Katar a Čína se okamžitě vybaví. Zatímco všichni tři se stali klíčovými hráči v postamerickém Afghánistánu, dnes se zaměřujeme na regionální ambice Turecka a jejich důsledky pro Indii.

Ankara jedná s USA o převzetí kábulského letiště, které je kritické pro mezinárodní přítomnost v Afghánistánu, které spadá pod kontrolu Talibanu. Turecko už nějakou dobu provozuje bezpečnost na letišti v Kábulu, ale po stažení USA to bude docela náročné.

Při delším pohledu však Turecko není novým regionálním aktérem na severozápadě Indie. Ankara a Kábul nedávno oslavily sté výročí navázání diplomatických vztahů. Během tohoto století se Turecko cílevědomě angažovalo s Afghánistánem v široké oblasti.

Zatímco se Turecko po vypuzení Talibanu na konci roku 2001 připojilo k vojenské misi NATO v Afghánistánu, vyhýbalo se jakékoli bojové roli a odlišovalo se od západních mocností. Ankara přispěla k výcviku afghánských vojenských a policejních sil. Podniklo také mnoho nezávislé humanitární a rozvojové práce.

Dobré vztahy Turecka jak s Afghánistánem, tak s Pákistánem daly také prostor Ankaře, aby se prezentovala jako prostředník mezi válčícími jihoasijskými sousedy. Turecká konference Srdce Asie nebo Istanbulský proces byly v posledních několika letech hlavním diplomatickým nástrojem pro pokus o afghánské usmíření. Široká dobrá vůle vůči Turecku v Afghánistánu nyní přišla vhod pro USA při řízení některých prvků fáze po stažení. Turecko si na oplátku samozřejmě vyžádá svou libru masa od Západu.

Rostoucí role Turecka v Afghánistánu otevírá složitější fázi vztahů mezi Dillí a Ankarou. Odpor Indie vůči aliancím a spojenectví Turecka odrážel odlišné mezinárodní orientace Dillí a Ankary po druhé světové válce. A prohlubující se bilaterální vojensko-bezpečnostní spolupráce Turecka s Pákistánem ještě více ztížila Dillí zaujmout k Ankaře pozitivní postoj.

Turecko a Pákistán byly součástí Ústřední smluvní organizace, která byla založena v roce 1955 Brity. Ačkoli CENTO nakonec v roce 1979 skončilo, Turecko a Pákistán zůstaly blízkými partnery v řadě regionálních organizací a mezinárodních fór, jako je Organizace islámské spolupráce.

Sdílené sekulární hodnoty mezi Dillí a Ankarou v před-Erdoganově éře nestačily k překonání strategických rozdílů mezi těmito dvěma ve studené válce. Aby to bylo komplikovanější, pozitivní dědictví solidarity subkontinentu s Osmanskou říší a Tureckou republikou se vynořilo z jeho ruin na počátku 20. století a připadlo především Pákistánu.

Byly chvíle – během funkčního období premiérů Rádžíva Gándhího a Atala Bihariho Vajpayeeho, kdy se zdálo, že Indie a Turecko jsou připraveny na produktivnější vztah. Ale těch bylo poměrně málo a daleko od sebe. Mezitím turecký islamistický internacionalismus pod vedením Recepa Tayyipa Erdogana nevyhnutelně vedl k jeho hlubšímu spojenectví s Pákistánem, většímu vměšování do jižní Asie a ostřejší kontrakci s Indií.

Pákistánské prizma, kterým Dillí dlouho vidělo Ankaru, jí však brání plně docenit rostoucí strategický význam Turecka. Erdoganovo aktivní tvrzení o vedení islámského světa zaznamenalo intenzivnější turecký politický, náboženský a kulturní dosah na 600 milionů muslimů na subkontinentu.

Turecko se stalo nejaktivnějším mezinárodním podporovatelem Pákistánu v otázce Kašmíru. V Pákistánu se premiér Imran Khan shromáždil za Erdoganovu ambici převzít vedení islámského světa ze Saúdské Arábie. Náčelník pákistánské armády, generál Qamar Javed Bajwa, musel zasáhnout, aby omezil škody se Saúdskou Arábií, která je dlouho hlavním ekonomickým dobrodincem Pákistánu.

Erdogan rychle odsoudil pověšení vysokého vůdce Jamat e Islami bangladéšskou vládou v roce 2016. Ale v odrazu své strategické pružnosti Erdogan také nabídl Dháce silnou politickou podporu ohledně uprchlické krize Rohingů. Jak se Bangladéš ukazuje jako atraktivní ekonomika, Ankara nyní posiluje svou obchodní spolupráci s Dhákou.

Turecko, které v osmanské éře hostilo chalífát, mělo mezi jihoasijskými muslimy přirozený duchovní ohlas. Zrušení chalífátu v roce 1924, westernizace Turecka za Atatürka snížila jeho náboženský význam. Erdoganova islamistická politika je o znovuzískání tohoto významu.

Erdoganova strategie označuje klesající význam starých antinomií – mezi aliancemi a autonomií, Východem a Západem, Severem a Jihem, islámem a Západem, Araby a Židy – které tak rezonují s tradičním indickým diskursem zahraniční politiky.

Zvažte následující.

Turecko je členem Severoatlantické aliance od počátku 50. let; ale Ankara dnes neváhá odstoupit od politiky NATO, když to vyhovuje jejím zájmům. Turecko se naučilo využívat výhod aliance, aniž by obětovalo svou strategickou autonomii.

Jestliže strach ze Sovětského svazu přivedl Turecko do NATO, slabší Rusko otevřelo Erdoganovi prostor ke spolupráci i konkurenci s Moskvou. Ankara kupuje od Ruska rakety S-400 v rozporu s NATO a zároveň zpochybňuje primát Moskvy na Kavkaze.

Turecko bylo prvním státem s muslimskou většinou, který navázal plné diplomatické vztahy s Izraelem. Erdogan nyní aktivně mobilizuje arabský a islámský svět proti Izraeli, aniž by narušil vztahy s Tel Avivem. Erdoganovo rozhořčení nad Izraelem je o tom, že se prezentuje jako lepší zastánce Palestiny než jeho arabští rivalové. Skeptici zpochybňují udržitelnost Erdoganova dobrodružství vzhledem k ekonomické zranitelnosti Turecka doma a rostoucí regionální reakci z několika zemí, včetně Francie, Řecka, Egypta, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů a Indie.

Indie, která byla na straně příjemce Erdoganova internacionalismu, má několik možností, jak zatlačit zpět. Nedávné námořní cvičení mezi Indií a Řeckem ve Středozemním moři nabízí malý náznak možností Indie v sousedství Turecka.

Mnoho arabských vůdců odmítá Erdoganovu politiku, která jim připomíná osmanský imperialismus. Nesnáší Erdoganovu podporu skupin, jako je Muslimské bratrstvo, které se snaží svrhnout umírněné vlády na Blízkém východě. Indie může udělat mnoho pro zlepšení své hry v arabském světě.

Dillí si je vědomo Erdoganova pokrytectví ohledně práv menšin. Zatímco v Kašmíru usiluje o sebeurčení, Erdogan aktivně pošlapává práva své kurdské menšiny doma a konfrontuje je přes tureckou hranici v Sýrii a Iráku.

Pro Dillí existují větší ponaučení z Erdoganových regionálních ambicí. Jedním z nich je nová plynulost geopolitiky v širším sousedství Indie na západě. Za druhé, agentura pro regionální mocnosti roste s tím, jak slábne vliv velmoci. Za třetí, náboženská ideologie, stejně jako ty sekulárnější, je zástěrkou pro snahu o moc.

Nakonec Erdogan pečlivě upravil svou konfrontaci s hlavními mocnostmi tím, že se vyhnul zhroucení vztahů. Pro Erdogana nejsou volby mezi černou a bílou. To by mělo být dobrým vodítkem pro vlastní vztahy Indie s Tureckem. Dillí musí rázně zpochybnit turecké pozice tam, kde musí, chopit se příležitostí, které nabízí regionální zášť vůči Erdoganovu dobrodružství, a zároveň se připravit na intenzivnější bilaterální jednání s Ankarou.

Tento sloupek se poprvé objevil v tištěném vydání 6. července 2021 pod názvem ‚Turecko v sousedství‘. Autor je ředitelem Institutu jihoasijských studií, National University of Singapore a redaktorem mezinárodních záležitostí pro The Indian Express.