Co Indie@75 potřebuje: Vzdělání a dovednosti, spíše než bezplatné

Ashok Gulati píše: Jestliže Indie byla tak úspěšná ve snižování chudoby a zlepšování dostupnosti potravin, proč musí podle zákona o národní potravinové bezpečnosti dávat potraviny téměř zdarma více než 800 milionům lidí?

Právě na základě těchto nesnází a závazků musíme posoudit, jak daleko jsme ušli. (CR Sasikumar)

Za další dva týdny bude Indie slavit 75. Den nezávislosti. Následovat budou pravděpodobně celoroční oslavy. Je to také příležitost zamyslet se nad tím, jak se indická snaha s osudem během těchto let vyvíjela. Indie začala svou cestu jako nově zrozený národ s hlubokými zraněními z rozdělení. Populace nezávislé Indie byla zhruba 340 milionů, z toho více než 70 procent extrémně chudých a pouze 12 procent gramotných.

Winston Churchill skvěle varoval: Pokud bude Indii udělena nezávislost, moc se dostane do rukou darebáků, darebáků, freebooterů, všichni indičtí vůdci budou nízkého kalibru a slamění muži. Budou mít mlsné jazýčky a hloupá srdce. Budou mezi sebou bojovat o moc a Indie bude ztracena v politických hádkách. Přijde den, kdy budou v Indii zdaněny i vzduch a voda.

Dělení dělalo věci ponuré. Ale Džaváharlál Néhrú na Ústavodárném shromáždění 14. srpna 1947 řekl: Úderem půlnoční hodiny, kdy svět spí, se Indie probudí k životu a svobodě. Přichází okamžik, který přichází, ale v dějinách jen zřídka, kdy vystupujeme ze starého do nového, kdy končí věk a kdy duše národa, dlouho potlačovaného, ​​nachází vyjádření. Je vhodné, že v tuto slavnostní chvíli přijímáme slib oddanosti službě Indii a jejímu lidu a stále větší věci lidstva… Služba Indii znamená službu milionům, kteří trpí. Znamená to konec chudoby a nevědomosti, nemocí a nerovností příležitostí.

Právě na základě těchto nesnází a závazků musíme posoudit, jak daleko jsme ušli. Churchill i Nehru mají v různé míře pravdu. Ale tady mi dovolte zaměřit se na základní potřeby – chudobu, negramotnost a jídlo.

Z více než 70 procent chudých v roce 1947 klesl poměr počtu obyvatel (HCR) chudoby v Indii v roce 2011 na 21,9 procenta, podle dřívějších odhadů Plánovací komise založených na hranici chudoby Tendulkar. Pokles HCR během let 2004-11 byl téměř třikrát rychlejší než v letech 1993 až 2004 a mnohem rychlejší než během socialistické éry 1947-91. Ale mnoho levičáků zpochybnilo hranici chudoby a vláda musela zřídit výbor pod vedením C Rangarajana, který odhadl chudobu HCR na 29,5 procenta v roce 2011. Je ironií, že po roce 2011 nemáme žádné oficiální odhady chudoby. Světová banka však odhadla, že HCR v Indii bude v roce 2017 mezi 8,1 a 11,3 procenty, podle mezinárodní definice příjmu na hlavu ve výši 1,9 USD na den (v PPP z roku 2011). S použitím stejné definice odhadují World Poverty Clock indickou chudobu na pouhých 6 procent v roce 2021. S touto definicí i s odhady lze polemizovat. Nevyvratitelným faktem však je, že HCR klesá, a to se zrychlilo po roce 2004, kdy růst HDP dosáhl 8,4 procenta ročně během prvních sedmi let vlády Manmohana Singha.

Mohla Indie udělat lépe? Samozřejmě ano. Pokud by Indie investovala do kvalitnějšího vzdělání pro masy, zejména pro dívky, výsledky by byly mnohem lepší. Zatímco Indie je hrdá na své IIT, IIM a AIIMS a její celková míra gramotnosti vzrostla z 12 procent v roce 1947 na přibližně 77 procent nyní – s Keralou nahoře a Bihárem dole – kvalita vzdělávání pro velké části z chudých zůstává chudým. Prathamovy zprávy ASER rok co rok naznačují, že velký počet dětí v osmé třídě nesplňuje vzdělávací požadavky páté nebo šesté třídy. Bez kvalitního vzdělání zůstávají jejich příjmy nízké a mnozí zůstávají uvězněni v pasti chudoby. Pandemie prohloubila digitální propast mezi venkovskými a městskými školáky. V této oblasti je tedy třeba udělat hodně.

A co základní potravinová bezpečnost? V tomto ohledu došlo k obrovskému úspěchu, kdy se země v polovině 60. let 20. století přesunula ze situace z lodi do ústí a stala se největším vývozcem rýže (17,7 MMT) v letech 2020–21, což představuje 38,5 procenta celosvětového obchodu s rýží. . Toho bylo dosaženo použitím moderních technologií, vylepšených osiv, zavlažování, hnojiv a samozřejmě správných pobídek pro zemědělce. Ale přišlo to za obrovskou cenu vyčerpání podzemních vod. Budoucí politiky se musí zaměřit na větší udržitelnost.

Otázka, která nás trápí, je, že pokud Indie byla tak úspěšná ve snižování chudoby a zlepšování dostupnosti potravin, proč musí podle zákona o národní potravinové bezpečnosti (2013) dávat téměř zdarma potraviny (rýži a pšenici) více než 800 milionům lidí? ? Podvýživa mezi dětmi je však stále vysoká. To jistě není v souladu s výše uvedenými skutečnostmi. Indický veřejný systém obhospodařování, skladování a distribuce obilovin je možná největším potravinovým programem na světě. Ale je to také drahý, neefektivní a zkorumpovaný systém a volá po reformách. Podívejte se na následující fakta: V letech 2020–21, podle předběžných odhadů generálního kontrolora účtů, dotace na potraviny dosahovaly 31 procent celkových příjmů vlády Unie. Dávat zdarma rýži a pšenici místo zlepšování kvality vzdělávání a zvyšování dovedností rozhodně není správný způsob, jak jít vpřed.

Naše práce v ICRIER na potravinové politice ukazuje, že racionální politika postupného směřování k hotovostním převodům cílovým příjemcům a omezení zásob obilí může snadno ušetřit 50 000 milionů Rs ročně z účtu dotací na potraviny. Toho lze dosáhnout, aniž by byly obětovány cíle podpory zranitelného obyvatelstva a také poskytnutí spravedlivého obchodu pro zemědělce. Tato racionalizace potravinové politiky musí mít vysokou prioritu se změněnými politickými nástroji, máme-li splnit sliby, které jsme dali našim lidem v roce 1947.

Tato rubrika se poprvé objevila v tištěném vydání 2. srpna 2021 pod názvem ‚Obnovení pokusu s osudem‘. Gulati je profesorem pro zemědělství společnosti Infosys na ICRIER