Co znamená odchod USA z Afghánistánu pro jižní Asii?

Indie a Pákistán se musí vyrovnat s měnící se dynamikou na širším Středním východě.

Dillí a Rávalpindí by si z velmi odlišných důvodů přáli, aby americké síly zůstaly navždy v Afghánistánu. (Ilustrace CR Sasikumar)

Zatímco poslední američtí vojáci začínají opouštět Afghánistán a USA se odvracejí od Blízkého východu k Indo-Pacifiku, dochází k tahanicím o předělání matematiky zahraniční politiky v regionu. Od té doby, co před půlstoletím nahradila Británii jako hlavní vnější mocnost na širším Středním východě, byla Amerika ústředním bodem, kolem kterého se odehrávala regionální politika.

Staré koloniální mocnosti Evropy se podřídily americkému vedení v regionu. Rusko a Čína se naproti tomu snažily odbourat dominanci USA. Mnoho regionálních aktérů hledalo spojenectví s Amerikou, aby se zajistili proti ambiciózním nebo problémovým sousedům. Jiní se snažili vyrovnat proti Americe. Ale jak Washington přetváří svou roli v regionu, nová přeskupení se stala nevyhnutelnou.

Indie a Pákistán, stejně jako většina ostatních regionálních aktérů a mocností, dlouho předpokládaly, že americká role na širším Blízkém východě je neměnná. Dillí i Rávalpindí si nyní musí představit Blízký východ, který není mikrořízen ze strany USA.

Bezpečnost Izraele, zajištění dodávek ropy, soupeření s ostatními mocnostmi, nastolení regionálního míru, podpora demokracie a potlačení terorismu již nejsou přesvědčivými faktory vyžadujícími masivní americké vojenské, politické a diplomatické investice v regionu. Po nákladných a dlouhotrvajících vojenských intervencích na Blízkém východě začal Washington zjišťovat, že nedokáže vyřešit staleté konflikty v regionu. Ještě důležitější je, že USA mají nyní další naléhavé priority, jako je výzva asertivní Číny.

Jak Amerika ustupuje ze Středního východu, většina regionálních aktérů buď potřebuje náhradní patrony, nebo snižuje napětí se svými sousedy. Přestože Čína a Rusko mají regionální ambice, ani jeden z nich nepřináší takovou strategickou zátěž, jakou Amerika po celá ta desetiletí na Blízkém východě působila. Naučit se žít se sousedy se pak stalo naléhavou prioritou.

Turecko usoudilo, že jeho problémová ekonomika nemůže udržet ambiciózní regionální politiku prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Po letech zpochybňování saúdského vedení islámského světa Erdogan nabízí Rijádu olivovou ratolest. Také se snaží vyjít vstříc Egyptu po letech, kdy se snažil destabilizovat Káhiru podporou Muslimského bratrstva.

Po letech intenzivního vzájemného nepřátelství nyní Saúdská Arábie a Írán hledají způsoby, jak snížit bilaterální napětí a zmírnit své zástupné války v regionu. Saúdská Arábie se také snaží zacelit trhlinu v Perském zálivu ukončením dřívějšího úsilí o izolaci Kataru. Tyto změny přicházejí v důsledku velkých kroků v loňském roce ze strany některých arabských států – SAE, Bahrajnu, Maroka a Súdánu – k normalizaci vztahů s Izraelem.

Důraz Indie na dobré vztahy se všemi regionálními aktéry bez odkazu na jejich konflikty byl potvrzen obratem událostí. Kromě Turecka, které se za Erdogana stalo nepřátelským vůči Indii, se Dillí podařilo rozšířit své vazby s většinou regionálních aktérů. Doufejme, že nová regionální vlna povzbudí Turecko, aby se znovu podívalo na své vztahy s Indií.

Pokud bylo Dillí pragmatické, Pákistán se snažil přehodnotit svou politiku vůči Blízkému východu. Není schopna překonat domácí ideologickou opozici vůči navázání diplomatických styků s Izraelem navzdory uznání, že normální vztah s židovským státem slouží zájmům Pákistánu. Pákistán se také propadl mezi stoličky ve zvládání regionální rivality na Blízkém východě.

Když se před téměř třemi lety dostal k moci, premiér Imran Khan odhalil okázalé plány na vybudování nového islámského bloku s Tureckem a Malajsií. Jeho ministr zahraničí Shah Mahmood Qureshi veřejně nadával Organizaci islámské spolupráce vedenou Saúdskou Arábií za to, že se nepostavila proti indickým ústavním změnám v Džammú a Kašmíru.

Saúdové a Emiráti rychle připomněli hlubokou ekonomickou závislost Pákistánu na jeho arabských přátelích z Perského zálivu tím, že požádali o své půjčky Islámábádu. Abu Dhabi také obrátilo tlak na pákistánský export pracovní síly do SAE. Od té doby náčelník pakské armády generál Qamar Javed Bajwa usilovně pracoval na napravení vztahů Pákistánu s národy Perského zálivu.

Bajwovo úsilí vyvrcholilo minulý týden návštěvou Imrana Khana v Saúdské Arábii. Pokud by náboženští ideologové v Pákistánu očekávali bouřlivé saúdské odsouzení indické kašmírské politiky, byli by hluboce zklamáni. Společné prohlášení Saúdské Arábie a Pákistánu jednoduše podpořilo dialog mezi Indií a Pákistánem o všech otázkách, včetně Kašmíru.

Pákistánský obrat proti Saúdské Arábii podtrhuje, že subkontinent nemá ten luxus spoléhat se na staré ideologické tropy jako pan-islamismus, panarabismus nebo antiamerikanismus v regionu, který prochází velkými transformacemi. Nacionalismus, ekonomické zájmy a bezpečnost režimu zvítězily nad transcendentálními ideologiemi.

Ať už záměrně nebo ne, regionální reset na Středním východě se časově shodoval se snahou Dillí a Rávalpindího zchladit jejich napětí. Zdá se, že příměří na linii kontroly v Kašmíru oznámené na konci února trvá. Pákistánský vojenský establishment je uprostřed energické debaty o tom, jak propojit nebo oddělit otázku indických ústavních změn v Kašmíru v roce 2019 od normalizace bilaterálních vztahů. Není jasné, jak tato debata skončí a jaký bude její dopad na dialog Indie-Pak.

Mezitím stažení USA z Afghánistánu představuje pro subkontinent velké výzvy. Dillí a Rávalpindí by si z velmi odlišných důvodů přáli, aby americké síly zůstaly navždy v Afghánistánu. Pro Dillí by americká vojenská přítomnost udržela kontrolu nad extremistickými silami a vytvořila příznivé podmínky pro indickou roli v Afghánistánu. Podle Rawalpindiho americká vojenská přítomnost v Afghánistánu udržuje USA naprosto závislé na Pákistánu z hlediska geografického přístupu a operační podpory. A tato závislost by mohla být mobilizována proti Indii.

Ale Amerika opouští Afghánistán. Indie a Pákistán se budou muset vyrovnat s následky, které zahrnují triumfální návrat Talibanu k moci v Kábulu a podporu násilného náboženského extremismu v celém regionu. Vyhlídka na přeshraniční spojení mezi Talibanem a dalšími extremistickými silami v regionu je výzvou, které budou jihoasijské státy muset čelit dříve než později. Rostoucí míra násilí v Afghánistánu a minulý týden útok na Mohameda Nasheeda, bývalého prezidenta Malediv, podtrhují přetrvávající problémy jižní Asie s terorismem. Pokud státy jižní Asie nebudou spolupracovat v boji proti extremismu a terorismu, každý z nich bude oslaben.

A konečně, současné nepokoje na širším Středním východě podtrhují nebezpečí, že subkontinent zapomene, že raison d’etat – neboli nacionalistický zájem státu – musí převážit nad všemi ostatními ohledy, včetně náboženských. V Pákistánu náboženské síly zmocněné v posledních mnoha desetiletích svázaly pákistánskou zahraniční politiku vůči Blízkému východu, jižní Asii a Evropě do uzlů. Stát, který postoupí moc extremismu jakéhokoli druhu, se vystavuje nebezpečí, že jej pohltí.

Tento sloupek se poprvé objevil v tištěném vydání 11. května 2021 pod názvem ‚The Middle East reset‘. Autor je ředitelem Institutu jihoasijských studií, National University of Singapore a redaktorem mezinárodních záležitostí pro The Indian Express.