Co znamená představa radosti z učení?

Disha Nawani píše: Není to o ‚zpěvu a tanci‘ a banálních fyzických aktivitách. Jde o vytvoření pozitivního ekosystému, který usnadňuje vzdělávání a učí, jak získat potěšení z procesu učení.

Ve škole v Paňdžábu (Express Photo by Gurmeet Singh)

Většina z nás pravděpodobně slyšela píseň, Padhoge likhoge toh banoge nawab; Jo tum kheloge-kudoge toh hoge kharaab , z filmu, Malik (1958). Tato poněkud zvláštní binární soustava mezi studiem a hraním také chtě nechtě hierarchizuje lidské emoce a prožitky a odměny s nimi spojené, přičemž jedno (absence slasti) je žádoucí stav a druhé (oddávající se slasti) nikoliv.

Myšlenka radosti však není cizí indickému vzdělávacímu diskurzu. Existuje již nějakou dobu a v NEP 2020 opět najde soustředěnou pozornost. Slovo zábava a jeho různá synonyma (zábavné aktivity, radostné učebny/projekt, zábavný způsob výuky, zábavná a povznášející literatura, zábavný kurz) se objevují na několika místa v politickém dokumentu a používá se také společně s termíny jako činnostní, zážitkové učení, umělecká integrace, sportovní integrace a pedagogika založená na vyprávění atd. Lze jen stěží pochybovat o záměru tvůrců politik za touto myšlenkou, resp. jeho základním cílem je potřeba snížit zátěž způsobenou didaktickou pedagogikou a stresujícím systémem zkoušek. Ústředním předpokladem je, že didaktická pedagogika spojená s tradičními třídami je nudná a zatěžující, zbavená jakékoli radosti, a proto je třeba ji nahradit pedagogikou radostnou a interaktivní.

Někdo by namítl, že je to rozumné očekávání. Jediný problém je však v tom, jak radost chápeme, co k radosti povede a zda je radost cílem nebo prostředkem k dosažení něčeho jiného. Většina lidí si plete zábavu z učení a zábavu v učení. Zatímco první je v popředí učení, druhý klade důraz na radost. Zábava je důležitá, ale musíme také pochopit, co k zábavě povede – proces (viditelné aspekty pedagogiky) nebo výsledek (podle hodnocení). Proces a výsledky učení jsou vzájemně propojené, ale oddělené. Radostný proces nemusí nutně vést k učení a psychicky náročný proces nemusí vždy dítěti přispívat. Na druhou stranu nelze popřít, že učení ve školách je vážná věc. Někdy může být ojedinělé zaměření na snadnost/radost z učení také kontraproduktivní, protože může vést k falšování/trivializaci důležitých konceptů/myšlenek.

Možná by bylo ideální, kdyby se procesu i výsledku přikládala stejná důležitost, ale zdůrazňování jednoho na úkor druhého se může ukázat jako škodlivé. Je třeba si znovu představit myšlenku zábavy, která se neomezuje pouze na zpěv a tanec, ale je integrálně spojena s myšlenkou učení, kde student vytváří spojení, aktivně se zapojuje a dává do souvislosti to, co se děje ve třídě, se svými vlastními zkušenostmi a znalostmi. .

Podobně učení založené na činnostech, které je často zaměňováno s projevenou fyzickou aktivitou, v zásadě odkazuje na vzájemné propojení, které student vytváří mezi nápady a koncepty pomocí pečlivě navržených činností a úkolů. Zatímco fyzický pohyb je pro děti důležitý, všechny výukové aktivity nemusí vyžadovat fyzický pohyb a mimiku ze strany učitelů a studentů. Kdykoli člověk plánuje aktivitu ve třídě nebo mimo ni, musí mít jasno v tom, čeho se nakonec snaží touto činností dosáhnout. V kontextu výukových a učebních zdrojů je důležité, aby skutečně napomáhaly nebo usnadňovaly učení, spíše než aby pouze přidávaly barvu na stěnu třídy a byly vizuálně přitažlivé. Je také důležité uznat důležitost jednání dítěte a poskytnout mu pozitivní, neohrožující učební prostředí, ve kterém porozumí svému vlastnímu já ve vztahu k okolnímu světu. Dlouho se však – a dokonce i nyní – věřilo, že dobrým žákem je ten, kdo je tichý, pozorný a poslušný. Jinými slovy, dobrý žák je ten, kdo pasivně vstřebává vše, co učitel řekne ve třídě, napíše na tabuli nebo zadá do učebnice.

Představa radosti je často spojována také s programy pro chudé, které jsou inovativní, alternativní nebo zaměřené na děti. Není těžké pochopit, proč je radost jako ingredience považována za důležitou při koncipování programů pro sociálně znevýhodněné skupiny, protože pomáhá přesunout pozornost od nápravy strukturálních omezení v systému na zpěv a tanec a dokonce i banální fyzické aktivity/výrazy obličeje ve jménu radostné učení.

Jak se tedy člověk dívá na zábavu/radost z učení? Lze následující podmínky chápat jako příspěvek k tomu, aby děti zažívaly ve školách radost z učení?

Pocit uznání, respektu a důstojného zacházení, jehož nejzřetelnějším projevem je infrastruktura školy. Například přítomnost toalety nemusí způsobit štěstí, ale její nedostatek by rozhodně způsobil úzkost. Necítit pocit studu při zvolání jména školy, na které člověk studuje; neztratit se ve velkém počtu studentů ve třídě, což znamená rozumný poměr žáků a učitelů; být vyučován učiteli, kteří jsou kvalifikovaní, sociálně citliví, koncepčně zdatní a hrdí na svou profesi; být vyslyšen a oceněn učitelem ve třídě; volné sdílení názorů a zkušeností ve třídě; čtení učebnic, které neignorují ani nezkreslují sociální skupinu nebo komunitu, do které člověk patří; hodnocení způsobem, který umožňuje a podporuje učení; nežit se strachem z nálepkování, zesměšňování a zlehčování; a prožívání potěšení z toho, že jsme hodnoceni za to, co člověk ví, a nikoli z dotazování na to, co nezná.

Ve škole může být několik dalších zdrojů radosti, za předpokladu, že vedou k pozitivnímu ekosystému, který usnadňuje učení, ať už to je, porozumění pojmům, porozumění světu venku, uplatnění znalostí získaných ve školách ve svém životě/vzdělání/práci, budování perspektiv. kladení otázek a rozvíjení kritického myšlení.

Tento sloupek se poprvé objevil v tištěném vydání 16. září 2021 pod názvem ‚Radost z učení‘. Autor je profesor a děkan, School of Education, Tata Institute of Social Sciences, Bombaj