Co děláme s nenávistí a násilím v naší společnosti?

Shah Alam Khan píše: Abychom očistili společnost od druhu násilí a nenávisti, které vidíme ve videu Assam, potřebujeme pravdu a přiznání od nejvyšších úrovní vedení.

Na videu je vidět, jak fotograf skáče na demonstranta.

Videozáznam fotografa najatého správou dupání na tělo muže při vystěhovací jízdě v assamské čtvrti Darrang byl dostatečně brutální, aby si člověk myslel, že není skutečný. Bohužel bylo. Ještě více bohužel, bylo to jen jedno z mnoha videí s hroznou brutalitou, která se objevila v posledních několika letech z celé země.

Nebyl jsem překvapen, když byl dotyčný fotograf mnohými na platformách sociálních médií oslavován jako hrdina. Uživatelé Twitteru se překřtili jménem fotografa a někteří ho dokonce oznámili jako alternativu k premiérovi a hlavnímu ministrovi státu Uttarpradéš.

Nenávist, která dokáže přimět člověka dupat po umírajícím nebo mrtvém těle jiné lidské bytosti, je mimo představivost. Jeho činy naznačují vztek. Šílený vztek. Ale na co se zlobil? Byla muslimská identita oběti dostatečným důvodem k takovému vzteku? Nebo tam bylo něco jiného, ​​co nám chybí? Takové barbarské násilí se rodí v nenávisti, a proto je nutné tuto nenávist analyzovat. Když už to bylo řečeno, nenávist se samozřejmě liší od hněvu. Aristoteles věřil, že hněv může být vyléčen časem, ale nenávist ne. Hněv je doprovázen bolestí, nenávist nikoliv.

Jako student medicíny jsem byl přinucen pochopit psychologický základ nenávisti. Po střelbě v říjnu 2018 v kongregaci Tree of Life v Pittsburghu v USA Jessica Henderson Daniel, tehdejší prezidentka Americké psychologické asociace, řekla: Zločiny z nenávisti jsou nejextrémnějším projevem předsudků. Ve srovnání s jinými trestnými činy mají trestné činy z nenávisti destruktivnější dopad na oběti a komunity, protože se zaměřují na základní aspekty naší identity jako lidských bytostí. Umíme si velmi dobře představit destruktivní dopad takových zločinů v naší zemi, kde náboženství, kasta, pohlaví, region, rasa, kultura nebo ekonomika mohou být důvodem pro zacílení na kohortu lidských bytostí. Zajímavé je, že slovo zločin z nenávisti se v Indii používá minimálně jak v sociálních, tak v tradičních médiích.

Etická kritika takového násilí a nenávisti musí být umístěna do předpokládaného prostředí historické reality Indie. Viděli jsme, že v posledních několika letech výrazně vzrostl výskyt kolektivní nenávisti a tím i kolektivního násilí. Ale naše kritika vždy tvrdila, že pachatelé tohoto násilí patřili k šílenému okraji. Stále jsme tvrdili, že jsme nejnenásilnější zemí na světě. Bohužel to zdaleka není pravda. Jako společnost nejsme nenásilní. Jsme násilní a zbabělí – což je brutální kombinace, která nás činí zranitelnými vůči propagandě, odlišnostem, uctíváním hrdinů a snadno manipulovatelnými těmi, kdo mají moc a privilegia.

V našich žilách koluje násilí. V průběhu staletí jsme používali násilí jako mocný nástroj k vládnutí. Násilí bylo ústředním bodem naší představy o moci. Neredukovatelný charakter násilí v indické společnosti nejlépe vystihuje představa kastovního systému. Duchovní legitimizace něčeho tak diskriminačního, jako je kasta, je jádrem strukturálního násilí, které nás jako společnost trápí. Legitimizace nenávisti v Indii je tedy sine qua non kolektivního násilí. Může-li v naší společnosti po staletí bez omezení prosperovat kasta, může také překlenující prostor pro násilí a nenávist.

Historička Upinder Singh ve své knize Political Violence in Ancient India použila množství důkazů, aby prokázala, že státem podporované násilí mělo v politickém diskurzu rané indické historie jedinečné, ústřední postavení. Obšírně pojednává o královské moci a násilí jako základu pro udržení státní struktury. Vyvrátila pokusy moderních historiků o vybílení násilné minulosti země. Singh říká, že navzdory tomu, že Gándhí chápal Bhagavadgítu jako manifest nenásilí, většina nacionalistických vůdců se jí inspirovala jako text pro agresivní reakci na koloniální nadvládu. Píše, že v Šest slavných epoch indické historie Vinay Damodar Savarkar je nenásilí účinnou a negativní hodnotou. Savarkar je náhodou pro mnohé v současném režimu inspirací a intelektuálním ideologem.

Současný nárůst násilí vyvolaného nenávistí (především vůči muslimům a dalitům) je také výsledkem záruky imunity pro pachatele. V posledních letech se v této zemi jistota spravedlnosti pro oběť propadla. Násilí je nepřímo úměrné jistotě spravedlnosti. Odsouzení za zločiny z nenávisti a vraždy jako Babu Bajrangi, Maya Kodnani a mnozí pachatelé masakru v Khairlanji se volně potulovali pod chatrnými záminkami. S kolektivní nenávistí a násilím se odpovědnost jednotlivce magicky snižuje. Endemické násilí nejen povzbuzuje, ale také zaručuje bezpečný průchod pro pachatele. Zneviditelní oběť.

Kam půjdeme v tomto mlhavém chaosu, který nás dnes obklopuje? Svoboda od násilí a nenávisti by měla být hluboce ceněnou hodnotou. Musíme se poučit z moderního Německa, kde před nedávnem bylo obyvatelstvo hypnotizováno zlým mužem a jeho ideologií nenávisti. Nejdůležitějším závěrem z příběhu o holocaustu není porážka Hitlerových sil, ale osvobození obyčejného Němce od vražedných myšlenek nenávisti a nepřátelství vůči Židům. Zdá se, že moderní německá společnost přijala kulturní pokoru, což mnoho společností nedokáže.

Věřit, že mír je v této nové Indii dosažitelný, se v tuto chvíli zdá být hloupou myšlenkou. Mír je však proveditelný, stejně jako tomu bylo v Německu a Japonsku nebo možná dokonce v USA, pokud jde o občanská práva Afroameričanů. Abychom očistili společnost od násilí a nenávisti, potřebujeme pravdu a přiznání od nejvyšších úrovní vedení. Hannah Arendtová jednou řekla: Když jsou vinni všichni, nikdo není; přiznání kolektivní viny je nejlepší možnou pojistkou proti odhalení viníků a samotná závažnost zločinu nejlepší omluvou pro nicnedělání. V indickém příběhu násilí a nenávisti nemůže být nic pravdivějšího.

Tento sloupek se poprvé objevil v tištěném vydání 30. září 2021 pod názvem ‚Hledání svobody od nenávisti‘. Autor je profesorem ortopedie, AIIMS, New Delhi. Pohledy jsou osobní