Co chce Peking sdělit zbytku světa

Vijay Gokhale píše: Čína věří, že její vlastní vzestup a úpadek USA jsou nevyhnutelné. Indie musí věnovat pozornost

Čínský prezident Si Ťin-pching

Yan Xuetong a Wang Jisi, považovaní za dva z vysokých kněží čínské zahraničněpolitické komunity, napsali nedávné články do Foreign Affairs. Není náhodou, že byly načasovány tak, aby ladily s projevem Si Ťin-pchinga ke 100. výročí založení Čínské komunistické strany (CPC), 1. července 2021. Jejich úkolem je tlumočit vnějšímu světu, co Si Ťin-pching znamená, když říká, že čínský lid vstal a éra utrpení šikany je pryč a už se nikdy nevrátí. Vzhledem k povznesenému postavení těchto dvou pánů stojí za to si jejich kousky přečíst celé.

Wang a Yan začínají uznáním, že nedávné změny v politice USA znamenají, že vztahy pravděpodobně nebudou méně napjaté nebo konkurenceschopné. Wang činí Ameriku odpovědnou za toto nepřátelské prostředí. Podle něj se vztah mezi USA a Čínou vždy točil kolem dvou myšlenek: Myšlenka, že USA budou respektovat a nedestabilizovat vnitřní řád Číny, a myšlenka, že Číňané záměrně neoslabí mezinárodní řád pod vedením USA. Wang tvrdí, že toto implicitní porozumění se nyní rozplývá a mohou za to Američané. Wang chce, abychom věřili, že tato situace nastala, protože USA usilují o změnu režimu. Čína za to podle obou v žádném případě nemůže a pouze reaguje na americkou provokaci. Wangova rada Washingtonu je vrátit se k dřívějšímu implicitnímu konsenzu.

Oba učenci chtějí přesvědčit čtenáře (a národy), že pokud tomu tak není, pak bezuzdná konkurence může skončit pouze jedním způsobem – špatně pro Ameriku. Ameriku sužuje politická dysfunkce, socioekonomická nerovnost, etnické a rasové rozdělení a ekonomická stagnace. Wang zejména rozšiřuje argument tím, že popisuje násilí ze zbraní a městské nepokoje v Americe jako stupeň chaosu a násilí, který nemá v Číně obdoby, a srovnává politický chaos v prezidentských volbách v roce 2020, zejména ve srovnání s řádem a předvídatelností čínský systém. Říká, že Washington musí přijmout, že CPC se těší mezi čínským lidem nesmírné popularitě; jeho sevření moci je neotřesitelné. Napjaté úsilí téměř vypadá jako ospravedlnění čínského lidu o výhodách a odolnosti komunistické diktatury.

Yan využívá špatných úmyslů USA vůči Číně, aby ospravedlnil posun paradigmatu k asertivnější zahraniční politice. Čína již více než deset let útočí na americkou unipolaritu a alianci typu studené války. Novou výzvou pro Peking je, jak být vnímán jako prosazovatel věci multipolarity, zatímco ve skutečnosti usiluje o duopol s USA nebo, jak to Yan chytře formuluje, o multipolární řád s americko-čínskými vztahy v jádru. Aby tyto protichůdné cíle ospravedlnil, Yan předkládá několik argumentů. Odvolává se na dvojí identitu Číny a tvrdí, že neexistuje žádný rozpor mezi Čínou usilující o globální kohegemonii a zároveň tím, že je nadále rozvojovou zemí, jako ukázku její geopolitické sounáležitosti. Yan také hovoří o inkluzivním multilateralismu, což je zjevně to, o čem je pekingské zběsilé úsilí o budování mnohostranných platforem, včetně jižní Asie. Není to budování aliance, ze kterého Čína obviňuje Ameriku? Zřejmě ne, protože Amerika je zapojena do exkluzivního multilateralismu. Poněkud ošidným argumentem, který Yan uvádí, aby mezi nimi odlišil, je, že čínské koalice jsou otevřené a neohrožující, ale ty americké jsou koalice založené na problémech v opozici vůči Číně.

V případě, že je zbytek světa stále zmatený, co by Čína mohla dělat jinak než Amerika, Yan užitečně dodává, že Amerika vyváží svůj hodnotový systém (demokracii) jako součást své zahraniční politiky, zatímco Čína ne. Podle Yana je to proto, že Čína je rozvojová země s čínskými rysy, z čehož jaksi vyplývá, že její politický systém a model vládnutí nelze pouze exportovat do jiných zemí. Tento argument je nepřesvědčivý, když prezident Si Ťin-pching při více než jedné příležitosti zmínil čínský model jako alternativu pro rozvojové země, které chtějí být nezávislé.

Jejich hlavním vzkazem Američanům je vzdát se nátlaku na Čínu, aby změnila svůj politický systém, protože to bude marné, a vrátit se vstříc Komunistické straně Číny jako legitimnímu globálnímu hráči. Čínským poselstvím pro zbytek je sklonit se k nevyhnutelné hegemonii Číny. Na závěr obou esejů se čtenáři možná budou divit, proč se Čína chce vrátit ke starému konsensu, když je zajištěn vzestup Číny i americký úpadek. Je to proto, že potřebují ještě několik let společného bydlení, než budou mít moc svrhnout Ameriku z její globální pozice? Nebo je to hluboký pocit zranitelnosti, který strana cítí navzdory tvrzení, že čas a dynamika jsou na straně Číny? Jak lze vysvětlit zesílené kampaně za politické vzdělávání mezi kádry a omezení politicky nekorektních informací, ke kterým mají jeho občané přístup, pokud je podle Wanga vedení nesmírně populární?

Z pohledu Indie by si pozornost zasloužily tři body. Za prvé, prohlášení, že v čínské zahraniční politice po Covidu došlo ke změně paradigmatu. Za druhé, Yanovo přímé prohlášení, že Peking považuje americké takzvané koalice založené na problémech (pravděpodobně zahrnuje Quad) jako nejvážnější vnější hrozbu pro svou politickou bezpečnost a největší překážku národního omlazení. A konečně, Čína stále nabízí ubytování, pokud Washington bude respektovat vnitřní řád Pekingu a uzná regionální dominanci Číny.

Tento sloupek se poprvé objevil v tištěném vydání 19. července 2021 pod názvem ‚Pekingský světový názor‘. Spisovatel je bývalý ministr zahraničí a autor knihy Dlouhá hra: Jak Číňané vyjednávají s Indií