Potřebujeme nový demokratický řídící orgán, který bude řešit chaos způsobený krátkozrakými národními vládami

Nastal čas shromáždit se kolem nové myšlenky pro svět – demokratické globální vlády, která nebude držena jako rukojmí války a zúžení národní suverenity.

Jestliže je nediskriminační a spravedlnost prosazující správa věcí veřejných nápravou k zacelení trhlin uvnitř národů, je totéž nezbytné pro vytvoření jednotnějšího, bezpečnějšího a lepšího světa. (Ilustrace CR Sasikumar)

Slibuji, že budu prezidentem, který se nebude snažit rozdělovat, ale sjednocovat; kdo nevidí červené státy a modré státy, vidí pouze Spojené státy americké. Tak mluvil Joe Biden brzy poté, co porazil Donalda Trumpa a stal se 46. prezidentem USA. Ať se mu jeho nelehká mise podaří.

USA nejsou jedinečné v tom, že jsou silně polarizované. Korozivní sociální a politické rozdíly jsou patrné také v Indii, Pákistánu, Francii, Turecku, Brazílii, Etiopii – v menší či větší míře v každé zemi. Protilékem na polarizaci je reforma vlády a státních institucí tak, aby fungovaly pro všechny občany bez diskriminace a nespravedlnosti. Společnosti se uzdravují, když se vládnutí stane spravedlivým a soucitným.

Závažnější otázka, kterou si 21. století klade stále naléhavěji, je: Jak bude náš rozdělený svět sjednocen a uzdraven? Od konce studené války před třemi desetiletími nebyl svět tak rozbitý a tak obležený nejistotou jako dnes. Existují obavy, že pokud vztahy mezi USA a Čínou zmrznou, vypukne nová studená válka. Zesilující rivalita mezi největší a druhou největší ekonomikou světa není jediným důvodem k obavám. Armády nejlidnatějších a druhých nejlidnatějších zemí světa – Číny a Indie – se posledních sedm měsíců potýkají s napjatou situací. Nedaleké armády dvou dalších jaderně vyzbrojených zemí – Indie a Pákistánu – zůstaly v nekonečném stavu konfrontace. Jinde západní Asie zažila čtyři z vnějšku podněcované občanské války v Sýrii, Iráku, Libyi a Jemenu. Horkou válku jiného druhu vedou chamtiví a bezohlední vládci v Brazílii, kteří doslova zapálili části amazonského pralesa, největšího propadu atmosférického oxidu uhličitého na světě. Krize se rýsuje také kvůli jadernému odzbrojení. Čas se krátí pro prodloužení jediného zbývajícího paktu o kontrole jaderných zbraní mezi USA a Ruskem – Nové smlouvy o omezení strategických zbraní – jehož platnost vyprší 5. února 2021.



K tomuto seznamu musíme přidat mnoho dalších naléhavých výzev – zajištění dostupné dostupnosti vakcíny COVID pro celou globální populaci; učinit světovou ekonomiku inkluzivní, spravedlivou a udržitelnou, přičemž prvořadým cílem je úplné vymýcení chudoby; dosažení časově vázaných opatření v oblasti klimatu na ochranu planety; a zastavení militarizace oceánů, vesmíru a dalších globálních statků. Pokud tak učiníme, nevyhnutelně před námi stojí dvě otázky. Máme vůdce s globální vizí a nejen vizí omezenou na to, aby jejich vlastní národy byly skvělé? Projevují národní vlády adekvátní odhodlání k mezinárodní spolupráci, která je tak zásadní pro řešení problémů, které jsou společné mnoha nebo všem národům? Odpovědi jsou zřejmé a hluboce znepokojující.

Bez účinného globálního vládnutí čelí svět skutečnému nebezpečí, že se bude potácet směrem k dalším nepořádkům, rozdělením a dokonce válkám. Zde je několik radikálních nápadů, jak toto nebezpečí odvrátit.

Za prvé, je-li nediskriminační a spravedlnost prosazující vládnutí lékem k zacelení trhlin uvnitř národů, je totéž nezbytné pro vytvoření jednotnějšího, bezpečnějšího a lepšího světa. Koncepce ustavení demokratické světové vlády se proto musí dostat do centra globálního diskurzu a jednání.

Za druhé, národy a národní státy budou samozřejmě pokračovat. Ale paradigma výlučné a nejvyšší národní suverenity se stalo největší překážkou lidské jednoty a bratrství. Když se národní suverenita dovolává k ohrožení míru, blahobytu a rozvoje historicky propojených společností a regionů, stává se hrozbou pro lidstvo. Proto ve věku globalizace musíme přijmout přednosti sdílené suverenity, v níž má konektivita (fyzická, digitální, kulturní a mezilidská) přednost před fetišem teritoriality. To také světu umožní vytvořit spolehlivé nové struktury pro kolektivní globální a regionální bezpečnost.

Za třetí, militarizace mezinárodních sporů musí být kriminalizována podle nových zákonů globálního vládnutí. Než to cynici odmítnou jako nepraktické, měli by zvážit toto: Nepostavily národní státy mimo zákon a nekriminalizovaly násilí páchané komunitami a jednotlivci v rámci své jurisdikce? Pokud ano, nemůže se lidstvo pozvednout na další úroveň soužití založeného na důvěře a řízené právem? Ano, může.

Za čtvrté, přirozeným důsledkem výše uvedeného je, že světové společenství musí přimět všechny národy, zvláště velké a mocné, aby nejen zničily všechny své zbraně hromadného ničení, ale také prudce snížily své vojenské výdaje.

Za páté, Organizace spojených národů se stala neschopnou vykonávat svůj mandát kvůli svým dobře známým strukturálním poruchám. Musí být reformován a posílen, aby se postupně vyvinul v budoucí orgán světové vlády. Jako klíčový prvek reforem OSN musí být zrušeno stálé členství v její radě bezpečnosti, protože to odporuje zásadě rovnosti všech národů. Kromě toho by státy, které vedou útočné války nebo nedokázaly vyřešit spory se svými sousedy, měly být diskvalifikovány/pozastaveny z členství v BR OSN.

Za šesté, existují pádné důvody pro to, aby správa byla širší a participativní. V našem stále více propojeném a vzájemně závislém světě technologie a mobilita umožnily umělcům, kulturním pracovníkům, pedagogům, mediátorům, spisovatelům, vědcům, inovátorům, podnikatelům, profesionálům, ochráncům životního prostředí, mladým lidem, ženám a jiným dříve oslabeným komunitám. , mírových aktivistů a duchovních hledačů, aby vedli smysluplné rozhovory a spolupráci překračující národní bariéry. Vytvářejí stále se rozšiřující zásobárnu sdílených znalostí a moudrosti, která je schopna řešit ty nejsložitější výzvy, kterým svět čelí. Proto je jejich zmocněná účast a ukončení monopolu profesionálních politiků na globálním vládnutí nutností.

A konečně, je marné očekávat, že většina národních vlád a politických institucí přijme buď myšlenku, nebo imperativy globálního vládnutí. Stali se totiž zajatci sekčních zájmů a zastaralých vzorců myšlení a jednání. V historii lidstva byli hlavními činiteli změny pouze lidé. Dějiny nabírají nový směr, kdykoli se zástupy vrhnou do akce inspirované novými sny a trápí je vědomí, že stará přesvědčení a systémy jsou překážkou k naplnění jejich životně důležitých potřeb a tužeb.

Nastal tedy čas shromáždit lidi všech národů, ras a náboženství kolem Nové myšlenky světa. Je to myšlenka, že naše globalizovaná lidská rodina potřebuje nový demokraticky vládnoucí orgán, který by řešil chaos a potíže způsobené krátkozrakými, sebestřednými a nezodpovědnými národními vládami. Uvést takové tělo do existence nebude snadné. Ale které transformační lidské úsilí kdy snadno uspělo?

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 23. listopadu 2020 pod názvem ‚A world to win‘. Spisovatel byl poradcem bývalého premiéra Atala Bihariho Vajpayeeho