Průzkumy v USA ukázaly, že „obyčejný“ občan má schopnost a povinnost upozornit na chybu
- Kategorie: Sloupce
Pro kohokoli z nás čekat na nějakého velkého vůdce nebo mlčet, dokud se neobjeví jednotná opozice, znamená podvolit se každodenním skutkům nespravedlnosti.
Když se v USA chýlí ke konci těžkého roku a volby na vysoké škole zpečetí vítězství Joea Bidena, byla znovu zdůrazněna často opomíjená moc, kterou jednotlivci v demokracii mají.
V americkém kuriózním systému je výběr státních voličů na prezidenta národa formalizován voliči jmenovanými vítěznou stranou, kteří hlasují jeden po druhém v ceremoniích samostatně konaných ve stejný den v každém státě nebo na federálním území. Letos se rituály konaly 14. prosince.
Ale rituály mohou být zavádějící fráze. Tito voliči mohli podvádět a hlasovat proti své straně, tedy proti verdiktu jejich státu. Každý z 306 demokratických voličů však hlasoval pro Bidena a každý z 232 republikánů pro Donalda Trumpa.
Tentokrát, když Trump svou porážku nadále popíral (a vyburcoval své příznivce, aby ji nějak přetavili ve výhru), se voliči stali terčem zastrašování. Obávali se zamezení hlasování a dokonce i únosu, ale veřejní zaměstnanci toto cvičení zvládli.
Místy byla potřeba vynalézavost. Na poslední chvíli v tradičně republikánské Arizoně, která si vybrala Bidena před Trumpem, státní důstojníci – loajální členové republikánské strany – změnili místo konání rituálu na bezpečnější místo, a voliči tak mohli volit Bidena.
Tímto a dalšími způsoby důstojníci a voliči po celých Spojených státech překonali tlaky a splnili svou povinnost. Tím úředníci ve státech jako Georgia a Arizona pravděpodobně zničili svou politickou budoucnost, alespoň krátkodobě. Ale zachránili prestiž své země.
I v Indii není vykonávání naší povinnosti navzdory nátlaku a pobídkám maličkostí, ať už jsme státními úředníky, členy zvolenými do místní, státní nebo národní rady nebo jen občany.
Mnoho republikánských členů Kongresu, kteří se podvolili nátlaku Trumpa a jeho základny, bezostyšně podpořilo žalobu Nejvyššího soudu, iniciovanou texaským generálním prokurátorem, aby zrušila lidové hlasování v Pensylvánii, Michiganu, Georgii a Wisconsinu. V rozhodnutí, které ukázalo, že i Nejvyšší soud zná svou povinnost, se všech jeho devět soudců, včetně tří navržených Trumpem, rozhodlo neuplatňovat drzou prosbu. Ačkoli Trump reagoval tweetem, že soudu chybí moudrost a odvaha, soudci prokázali přesně tyto ctnosti.
Bidenovo vytlačení Trumpa proto není jeho osobním činem. Je to výsledek povinností mnoha lidí.
Stejně zásadní pro výsledek bylo otevřené a široké odmítnutí neustálého trumpovského náznaku, který byl každému zřejmý a pro mnohé přitažlivý, že Amerika patří především svým bílým. S touto narážkou byla spojena výzva proti rozmazlování černochů. Američané jako vyvrácení tvrdili na sociálních sítích, v novinách, v televizi, v každodenní konverzaci a při pochodech na ulici, že jejich země patří všem a že skutečným problémem je zanedbávání potřeb černochů. Čelit trumpistické linii tak nebylo ponecháno na Obamovi, Bidenovi nebo Kamale Harrisové. Stalo se to americkou povinností.
Paralely s Indií jsou jasné. Zatímco Adivasis, Dalitové a Muslimové tvoří indické černochy, mezi těmito hůře situovanými sekcemi je muslimům přiřazena role, kterou trumpismus vyhrazuje černochům. Zde bylo zjištěno, že indický národní život chybí. I když každý index příjmů, bohatství, bydlení, zdraví, vzdělání nebo jistoty nalézá muslima na dně, Junaid nebo Jamila, Yasmin nebo Yusuf jen zřídka získá podporu, i když je napaden davem.
Pokud Trump svým americkým ctitelům neřekne (což neřekne), že byl poražen, nepřijmou tuto pravdu. Pokud Narendra Modi, Amit Shah nebo Adityanath neřeknou horlivým vyznavačům hinduistického nacionalismu – což se těm třem zdá tak těžké říci –, že muslimův život je stejně cenný jako hinduistický, masy jeho vyznavačů tuto pravdu nepřijmou.
To stále zbývá miliony dalších hinduistů a dalších Indů, kteří by uvítali připomínky stejné hodnoty každého lidského života a tolerance, kterou si Indové v drtivé většině vždy ctili. Pro kohokoli z nás čekat na nějakého velkého vůdce, který poskytne tyto připomínky, nebo mlčet, dokud se neobjeví jednotná opozice, znamená smířit se s každodenními skutky nespravedlnosti.
Indům a dalším lidem Amerika 2020 ukázala, že běžný občan má jak schopnost upozornit na chybu, tak povinnost tak učinit.
Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 23. prosince 2020 pod názvem Občan Američan. Spisovatel vyučuje na University of Illinois v Urbana-Champaign