Americká zahraniční politika se změnila. Indie se již nemůže spoléhat na to, že bude jejím „spojencem“.

Klíčovým nástrojem v tomto novém paradigmatu je systém „chytrých“ sankcí, které se za různé údajné přestupky nezaměřují na země, ale na konkrétní jednotlivce, firmy a instituce.

Na rozdíl od zastaralého paradigmatu racionálního aktéra, kde existují domnělé kompromisy napříč tématy, v novém rámci USA jednají se zeměmi na paralelních liniích. (Ilustrace CR Sasikumar)

Jak je zvykem, nová tvář v Bílém domě s sebou přinesla záplavu analýz indicko-amerických vztahů. Zastřešujícím závěrem bylo, že obě demokracie se k sobě přiblíží, když ne na principech, tak kvůli společnému protivníkovi. Nepříjemná témata, jako jsou lidská práva a eroze demokratických institucí, budou upozaděna pro vzájemné zájmy národní bezpečnosti a ekonomické výhody.

Problém s touto jedinečnou trajektorií vztahů a pohodlnými kompromisy je v tom, že má jen málo společného s realitou nyní změněného rámce zahraniční politiky USA. Zahraniční politika USA již není založena na zastaralé klasifikaci přítel-nepřítel, podle níž byly přestupky přítele nebo spojence přehlíženy, pokud byla země nápomocna vlastním zájmům USA. Místo toho, a jak tomu bylo přinejmenším v posledním desetiletí, ale zdá se, že v této části světa zůstalo bez povšimnutí, se paradigma zahraniční politiky USA posunulo k takovému, kde se postoj země k určité otázce – obchodu, změně klimatu, bezpečnost neboli lidská práva – je principem kategorizace, nikoli země. Pokud se ostatní, včetně Indie, této změně paradigmatu nepřizpůsobí, pak pro ně bude setkání s USA zcela odlišné a překvapivě obtížné.

To nás přivádí k otázce, proč se zahraničněpolitické analýzy zdají být tak odříznuté od reality, jak se v USA přijímají zahraničněpolitická rozhodnutí. Budu tvrdit, že je to proto, že kolektivně jsou takové analýzy i nadále z velké části založeny na víře, že většinu zahraničněpolitických akcí lze modelovat na předpokladu, že národní stát je jednotný monolit, kde pravomoc přijímat rozhodnutí spočívá v jednotném aktérovi, typicky hlava státu. Tento jednotný aktér se navíc řídí racionálním rozhodovacím procesem, kdy jediný aktér dospěje ke konečnému rozhodnutí soudržným zvážením pro a proti všech možných alternativ a výběrem té, která prospívá národním zájmům. Se zeměmi s podobnými vlastními zájmy se zachází jako s přáteli a s ostatními jako s nepřáteli. Národní zájem spojenců se zjevně zcela nepřekrývá, což otevírá prostor pro kompromisy a vyjednávání mezi spojenci. S nepřáteli je nepřátelský vztah všudypřítomný. Jednoduchost tohoto rámce je svůdná, díky čemuž je populární mezi analytiky a médii. Je však zahanbující poznamenat, že před půlstoletím bylo jasné, že tento rámec nemůže ani vysvětlit ani předvídat zahraničněpolitická rozhodnutí. Například Graham Allison v roce 1971 demonstroval ošklivé selhání modelu racionálního aktéra při vysvětlení kubánské raketové krize z roku 1962.

Po návratu do roku 2021 nový americký ministr zahraničí Antony Blinken tento posun v paradigmatu jednoznačně objasnil, když hovořil o americko-čínském vztahu. Nazval to pravděpodobně nejdůležitějším vztahem, který na světě máme. Do budoucna to bude hodně utvářet budoucnost, kterou všichni žijeme, a tento vztah má stále více protichůdné aspekty. Má konkurenční a také stále kooperativní.

Jinak řečeno, spolupráce se zeměmi bude probíhat v otázkách, mezi nimiž bude jen malý nebo žádný kompromis. Konkurence, spolupráce a konfrontace, to vše může charakterizovat bilaterální angažmá USA v závislosti na konkrétním problému. Například obchod bude zahrnovat hospodářskou soutěž, zatímco změna klimatu a pandemie budou vyžadovat spolupráci. Otázky lidských práv a národní bezpečnosti by přitom mohly být konfrontační.

Klíčovým nástrojem zahraniční politiky bude nyní propracovaný systém chytrých sankcí. Sankce byly v minulosti široce používány USA, dokonce i proti Indii (po druhém jaderném testu v roce 1996). Ty však byly zaměřeny na zemi jako celek. Jak USA postupem času zjistily, takové sankce byly kontraproduktivní a místo toho poskytly panovníkovi platformu pro získání domácí politické podpory a posílení protiamerických nálad. I když byly v tomto režimu všeobecných sankcí provedeny změny, během druhého funkčního období prezidenta Baracka Obamy byly přepracovány a administrativou Donalda Trumpa značně využívány. Kromě toho byly pečlivě zkoumány, aby se zjistilo, zda nepotřebují další vylepšení. Magnitsky Accountability Act z roku 2012 se například zaměřil na osoby, které se podílely na smrti ruského právníka Sergeje Magnitského a dalších odpovědných za porušování lidských práv v Rusku. Když se to ukázalo jako úspěšné, výkonný příkaz přijatý v roce 2017 rozšířil ustanovení Magnitského zákona na všechny, kteří jsou zkorumpovaní nebo porušují lidská práva ve světě.

Ve své nejnovější verzi se chytré sankce nezaměřují na země, ale na konkrétní jednotlivce, firmy a instituce za různé údajné prohřešky podle hodnocení hegemona. Americké podniky a jednotlivci nemohou obchodovat se sankcionovanými subjekty.

Ale tady přichází kicker. Obyvatelé USA také nemohou obchodovat s třetími stranami, které mají vztahy se sankcionovanými osobami. Toto použití sekundárních sankcí je pro sankcionované subjekty podstatně nákladnější, protože nejen partneři z USA, ale ani ti v jiných zemích s nimi již nemohou obchodovat, aniž by se museli obávat možné ztráty přístupu do USA.

Na podporu systému vyvinuly USA rozsáhlou síť specializovaných subjektů v rámci vlády, které tyto sankce zavádějí a monitorují – Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv ministerstva financí (OFAC), Úřad pro demokracii, lidská práva a práci ministerstva zahraničí. Úřad pro průmysl a bezpečnost Ministerstva obchodu, abychom jmenovali alespoň některé. Žádná země nevybuduje tak spletitou a na zdroje zatíženou síť technokracie, pokud ji neplánuje použít. K minulému týdnu bylo na webových stránkách OFAC uvedeno 6 300 jmen jednotlivců, skupin a subjektů v rámci speciálně určených státních příslušníků a 36 sankčních programů ve 30 zemích.

Co to všechno znamená pro Indii? Na rozdíl od zastaralého paradigmatu racionálního aktéra, kde existují domnělé kompromisy napříč tématy, v novém rámci USA jednají se zeměmi na paralelních liniích. Země již nejsou označovány jako protivníci nebo spojenci. Místo toho je zapojení mnohostranné napříč obchodem, právy duševního vlastnictví, změnou klimatu, bezpečností, terorismem a, což je důležité, lidskými právy, s omezenými kompromisy mezi nimi. Zda povaze zasnoubení dominuje spolupráce, soutěživost nebo konfrontace, bude záviset na specifikách, nikoli na tom, zda je Indie přítel nebo nepřítel.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 1. dubna 2021 pod názvem ‚Beyond with US or against US‘. Spisovatel je politický ekonom, dříve u Světové banky