Průlom mezi Spojenými arabskými emiráty a Izraelem je třeba vnímat v kontextu kroků k omezení Íránu

Ačkoli normalizační dohoda mezi Spojenými arabskými emiráty a Izraelem vyvolala šílenství v médiích, její dopad na íránskou politiku bude záviset na dvou dalších faktorech, kterými jsou výsledek prezidentských voleb ve Spojených státech a výsledek korupčního procesu Benjamina Netanjahua.

Izraelský poradce pro národní bezpečnost Meir Ben-Shabbat, uprostřed vlevo, naražený loket s emirátským úředníkem při odjezdu z Abú Zabí, Arabské emiráty, úterý 1. září 2020 (AP)

Oznámení z 13. srpna, že Spojené arabské emiráty a Izrael zahájí proces úplné normalizace svých vztahů, je významnou ranou pro geostrategickou pozici Íránské islámské republiky v regionu. Jak dohoda ovlivní íránskou politickou a strategickou pozici v Jemenu, Sýrii a Libanonu, však bude určovat širší kontext, ve kterém se bude odehrávat v nadcházejícím roce.

Ačkoli normalizační dohoda mezi Spojenými arabskými emiráty a Izraelem vyvolala šílenství v médiích, její dopad na íránskou politiku bude záviset na dvou dalších faktorech, kterými jsou výsledek prezidentských voleb ve Spojených státech a výsledek korupčního procesu Benjamina Netanjahua. Nepochybně další kandidáti z Perského zálivu a arabští kandidáti čekají na následování SAE v normalizaci vztahů s Izraelem. Každá země má specifické strategické kalkulace, aby byla ochotna o takovém kroku uvažovat, ale celkově je jejich obava z Íránu jako hegemonické mocnosti s jadernou bombou mimořádně intenzivní.

Omán a Bahrajn mohou být na cestě normalizace s Izraelem dále než Saúdská Arábie. Je velmi pochybné, že by král Salmán bin Abdulaziz udělal takový krok, dokud zůstane na trůnu. Kromě arabských zemí Perského zálivu má Súdán jasné důvody pro rozvoj formálních vztahů s Izraelem. Súdánsko-izraelský dialog se jistě uskuteční, protože od svržení bývalého prezidenta Umara al-Bašíra v únoru 2019 nová súdánská vláda vedená Abdelem Fattáhem al-Burhanem projevila zájem o politické a hospodářské vztahy se Spojenými státy, při pokusu o přesun na regionální oběžnou dráhu SAE. Kromě upevnění partnerství s Izraelem by Chartúm doufal, že bude konečně odstraněn ze seznamu státních sponzorů terorismu ministerstva zahraničí USA. Mnoho nových politických a strategických partnerů Izraele mezi sebou sdílí hlubokou nedůvěru k Íránu. A s mnoha dalšími blízkovýchodními a severoafrickými zeměmi mají také zájem na budování pevných vazeb s Trumpovou administrativou.

Vybudováním úzkých politických a vojenských vazeb s USA a Izraelem tyto islámské země doufají, že udrží na uzdě ideologickou mocnost, jako je Írán a jeho šíitští a sunnitští zástupci. Nezapomínejme, že íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí silně kritizoval emirátskou vládu za normalizaci vztahů s Izraelem. Ajatolláh řekl: SAE se dopustily zrady proti islámskému světu, regionálním národům a Palestině. Postoj ajatolláha Chameneího je pochopitelný, když víme, že dohoda mezi Spojenými arabskými emiráty a Izraelem celkově ukončila sbližování Íránu s kterýmkoli z emirátů Perského zálivu, zejména ve dvou otázkách – válka v Jemenu a klíčová íránská zahraniční zásada odmítnutí uznat Izrael.

Írán však v regionu nadále prosazuje ideologicky určenou univerzalistickou zahraniční politiku. Vzhledem k tomu, že íránské revoluční gardy (IRGC) jsou v plném vedení, je také nepravděpodobné, že Írán změní svůj nekompromisní postoj k otázce izraelské státnosti. Výsledkem je, že s novou normalizací Izraele s některými arabskými vládami a se zachováním nepřátelství klíčových států Perského zálivu vůči Íránu nikdo nespěchá s podporou Teheránu. Mezitím neúspěšná ekonomika spolu se sociálně a politicky konzervativními opatřeními a použitím extrémního násilí během nepokojů v listopadu 2019 vedly k útěku lidí a kapitálu z Íránu. Bohužel nepomáhá ani finanční a ekonomické škrcení Íránu americkými sankcemi. Pokud budou věci pokračovat ve stejném duchu, bude Írán směřovat přímo k velké sociální a politické krizi.

Navzdory všem regionálním a mezinárodním tlakům na Íránskou islámskou republiku se IRGC připravují vyhrát nadcházející prezidentské volby v Íránu v roce 2021. To jednoduše znamená návrat k horlivějšímu závazku k regionální militantnosti a militarizaci, což by bylo nepřijatelné v očích arabských emírů z Perského zálivu, Izraele a USA. Je samozřejmé, že zatímco íránští ultrakonzervativci doufají v upevnění svých domácích a regionálních mocností, Izrael a jeho noví přátelé budou uvažovat v pojmech ovládnutí Íránu.

Nebezpečí samozřejmě spočívá v tom, že tyto provokace mohou přerůst v totální válku mezi Íránem a Izraelem, které se obě země snaží vyhnout. Pravděpodobnost války se ale bude nadále zvyšovat, pokud Netanjahu nebo Trump uvidí politickou příležitost v konfrontaci s íránským režimem. Je pochybné, že by taková konfrontace skutečně pomohla Trumpovi vyhrát příští prezidentské volby v USA nebo zachránit Netanjahua před jeho korupčním procesem. Ale bohužel nikdo nemůže vyloučit možnost zhoršení vztahů na Blízkém východě.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 8. září 2020 pod názvem ‚Stupně nedůvěry‘. Autor je Noor-York Chair in Islamic Studies, York University, Toronto a profesor, proděkan a ředitel, Mahatma Gandhi Center for Peace, Jindal Global University