Čas zrušit zaujatost RTE vůči soukromým nemenšinovým institucím

Nejenže RTE bezdůvodně rozlišuje mezi menšinovými a nemenšinovými školami bez jakéhokoli vysvětlitelného základu, ale neexistuje ani racionální souvislost mezi cílem univerzálního vzdělání, kterého se snaží dosáhnout, a vyloučením menšinových škol z její působnosti.

Právo na vzdělání bylo původně zmíněno v článku 45 jako součást zásad směrnice. Uvedl, že stát by měl do deseti let poskytnout bezplatné a povinné vzdělání dětem do 14 let.

Většina základních práv je vymahatelná vůči státu, nikoli vůči soukromým osobám. Toto je známé jako vertikální uplatňování základních práv. Některá práva jsou však vymahatelná i horizontálně, to znamená, že je lze vymáhat vůči jednotlivcům. Zákon o právu na bezplatné a povinné vzdělávání neboli RTE spadá do druhé kategorie.

Právo na vzdělání bylo původně zmíněno v článku 45 jako součást zásad směrnice. Uvedl, že stát by měl do deseti let poskytnout bezplatné a povinné vzdělání dětem do 14 let. Nejvyšší soud v roce 1992 rozhodl ve věci Mohini Jain v. State of Karnataka, že právo na vzdělání je součástí práva na život uznaného v článku 21.

Příští rok soud ve věci Unnikrishnan JP v. Stát Ándhrapradéš rozhodl, že stát je povinen poskytovat vzdělání dětem do 14 let v rámci svých ekonomických možností. Soud uznal, že takový úkol nemůže splnit stát sám, a rozhodl, že vedle státních škol by musely hrát roli soukromé vzdělávací instituce, včetně institucí pro menšiny. Právo na vzdělání získalo definitivně status základního práva 86. ústavní novelou v roce 2002 doplněním čl. 21A do Ústavy.



Významné rozsudky jako TMA Pai Foundation a P A Inamdar položily základy ústavního práva na vzdělání. Soud v Inamdar rozhodl, že v soukromých institucích nebude žádná výhrada a že s menšinovými a nemenšinovými institucemi se nebude zacházet odlišně.

V roce 2005 však byla ústava pozměněna 93. dodatkem tak, aby do článku 15, který se zabýval základním právem proti diskriminaci, zahrnul klauzuli (5). Je ironií, že toto nové ustanovení způsobilo těžkou diskriminaci třídy soukromých občanů. Klauzule umožňovala státu zajistit postup zaostalých tříd zajištěním jejich přijímání do institucí, včetně soukromých institucí. Doložka však vylučovala jak podporované, tak i nepodporované menšinové vzdělávací instituce, čímž zrušila rozsudek Nejvyššího soudu ve věci Inamdar.

Když byl následně v roce 2009 přijat zákon o RTE, přímo nerozlišoval mezi studenty studujícími v menšinových a nemenšinových institucích. Jeho poskytování 25% výhrady v soukromých institucích však bylo zpochybněno ve věci Společnost pro soukromé školy bez pomoci z Rádžasthánu proti Indické unii, kde soud potvrdil platnost legislativy, která z její působnosti vyjímá pouze menšinové školy bez pomoci. V reakci na rozsudek byl v roce 2012 novelizován zákon o RTE tak, že se na jeho ustanovení vztahují články 29 a 30, které chrání správní práva menšinových vzdělávacích institucí. To bylo zcela odlišné od způsobu, jakým soud tuto otázku předpokládal ve svých dřívějších rozsudcích.

Tato svévolnost zákona byla několikrát napadena soudem, který v Pramati Educational Trust připustil, že zatímco nemenšinové podporované a nepodporované školy byly vázány legislativou, jak podporované, tak nepodporované menšinové školy byly vyňaty. Vzhledem k přísným požadavkům podle legislativy tento rozsudek vedl k absurdní situaci, kdy břemeno na soukromé školy bez podpory bylo mnohem vyšší než na státní školy, zatímco dokonce i menšinové školy s podporou byly osvobozeny. Je třeba poznamenat, že ústavní ustanovení umožňující zákon o RTE, tedy článek 21, nečiní žádnou diskriminaci mezi menšinovými a nemenšinovými institucemi.

Výše uvedená ustanovení RTE způsobila, že porušuje článek 14 a také je pro mnoho soukromých škol ekonomicky neživotaschopná. Stát sice má pravomoc ukládat přiměřená omezení základního práva na výkon jakéhokoli povolání, ale nemá pravomoc vydávat právní předpisy, které porušují ústavně zaručenou zásadu rovnosti v článku 14. Nejenže RTE nepřiměřeně rozlišuje mezi menšinových a nemenšinových škol bez jakéhokoli vysvětlitelného základu, neexistuje ani racionální souvislost mezi cílem univerzálního vzdělávání, jehož má být tímto aktem dosaženo, a krokem vynětí menšinových škol z jeho působnosti.

Soudy navíc při jednání s prospěšnými právními předpisy, jako je RTE, mají obecně sklon zajistit maximální dosah. Vzhledem k doktríně harmonické konstrukce základních práv není jasné, proč soud přiznal menšinovým institucím úplnou imunitu, když několik ustanovení RTE nezasahuje do jejich správních práv.

V roce 2016 A Muhamed Mustaque, soudce Nejvyššího soudu v Kerale rozhodl ve věci Sobha George v. Stát Kerala, že § 16 RTE, který zakazuje nepovýšení do ukončení základního vzdělání, se bude vztahovat i na menšinové školy. Respondent tvrdil, že se jedná o menšinovou školu bez pomoci a vztahuje se na ně rozsudek Pramati, což je činí imunními vůči ustanovením RTE. Soudce Mustaque však vysvětlil, že ačkoli fungování menšinových institucí nepodléhá RTE, podléhají základním právům zakotveným v ústavě. Uvedl, že soudy musí zkoumat, zda ustanovení jako § 16 RTE jsou zákonnými právy nebo základními právy vyjádřenými zákonnou formou. Pokud to druhé, pak Pramati nebude plně k dispozici menšinovým institucím.

RTE má opatření, jako je prevence fyzické/psychické krutosti vůči studentům a také kontroly kvality pedagogických a učitelských standardů, o které by děti studující v ústavech pro menšiny neměly být ochuzeny a v tomto rozsahu diskriminovány.

RTE jako legislativa může být dobře míněná, ale nastal čas znovu se zamyslet nad diskriminační povahou RTE vůči soukromým nemenšinovým institucím a v tomto rozsahu napravit škody způsobené 93. dodatkem a následnými rozsudky SC. Nejvyšší soud by se měl nejprve inspirovat uvážlivým rozhodnutím Nejvyššího soudu v Kerale a zrušit svůj vlastní rozsudek vydaný ve Vzdělávací společnosti Pramati.

Tento sloupec se poprvé objevil v tištěném vydání 3. dubna 2021 pod názvem ‚Nepřiměřená omezení‘. Autor je advokátem Nejvyššího soudu.