Jako symbol jednoty v rozmanitosti je čas, aby Indie měla Den národní vlajky

Pro nás Indy je milovat Indii organickým procesem a nelze jej zmenšit navzdory těm největším výzvám.

Každodenní vyvěšování vlajky jako symbolické gesto nám občanům připomíná naše povinnosti vůči národu, ukazuje naši víru a lásku k tomu, za čím stojíme. (Express Photo by Amit Chakravarty/Representational)

Láska k Indii se nedá ovládat. V tak rozmanitém národě, jako je ten náš, kde je těžké i jen označit „jednoho indiána“, je nemožné očekávat, že každý bude mít k národu pouze jeden typ emocí. Prakticky nemůže existovat jen jeden typ nacionalismu, kterého se všichni držíme.

Na lásce k Indii také není nic politického. Úcta, hrdost a úcta k indické národní hymně, národní vlajce – Tiranze nebo jinému národnímu symbolu, je hluboce osobní záležitost. Míra úcty – nebo ne – vůči těmto symbolům je mocnou metaforou toho, jak se každý z nás obyčejných občanů cítí vůči Indii, což je náš soukromý nacionalismus. Ve skutečnosti byly některé z hlavních indických národních symbolů spontánně pěstovány samotnou občanskou společností.

Píseň „Jana Gana Mana“ napsal básník, ne politik. Když ji Rabindranath Tagore v roce 1911 složil, znali ji pouze čtenáři časopisu Adi Brahmo Samaj, jehož byl Tagore editorem. V té době to stěží mělo být politickou hymnou!



Podobně o nutnosti mít národní vlajku – s červenou představující hinduisty a zelenou představující muslimy z Indie, s charkhou nebo kolovratem uprostřed – poprvé napsal Mahátma Gándhí ve svém časopise Mladá Indie v dubnu 1921. Mladá Indie nebyla sama o sobě politickým časopisem, ale místo toho se zaměřovala na sociálně-ekonomické problémy v Indii a na to, jak je překonat nenásilím. Charkha byla později nahrazena Ashoka čakrou, barvy červené šafránem představující odříkání, bílá pro mír a zelená pro prosperitu.

Po nezávislosti Indie, i když byla vlajka jednomyslně přijata Ústavodárným shromážděním konaným 22. července 1947, mohli soukromí občané létat s indickou trikolórou pouze několik dní v roce, jako je Den nezávislosti a Den Indie. My, občané Indie, jsme několik let neúnavně bojovali u soudu a 23. ledna 2004 jsme získali právo běžných občanů na to, aby mohli každý den vyvěšovat národní vlajku.

Každodenní vyvěšování vlajky jako symbolické gesto nám občanům připomíná naše povinnosti vůči národu, ukazuje naši víru a lásku k tomu, za čím stojíme. Nyní rétorika toho, co „musíme“ udělat, abychom byli vnímáni jako nacionalisté, zatemnila naši vzpomínku na čistou vášeň a lásku, která vedla občany k ustavení symbolů našeho národa, a to bez politického účelu.

Většina zemí světa má Den národní vlajky, kde se občané mohou introspektovat a vyjádřit, co k tomuto důležitému národnímu symbolu cítí. Občané alespoň v tento den volně formulují svůj osobní vztah k vlajce. Ve skutečnosti mají Spojené státy kolem svého dne vlajky „týdenní“ oslavu!

V Indii máme 7. prosince Den vlajky ozbrojených sil, který oslavuje příslušné vlajky armády, námořnictva a letectva. Ale na rozdíl od celého světa my v Indii nemáme Den národní vlajky.

Není čas, abychom my indiáni měli Den národní vlajky?