Duchovní lekce z Covid-19

Pandemie odhalila hranice modernosti. Je čas zamyslet se nad iluzorním charakterem našeho nafouknutého ega, nad tím, jak žijeme.

Existuje někdo, kdo nepocítil akutní bolest osamělosti – strach ze stigmatizace a izolace, jak se virus stane neodolatelným, strach z osamělé smrti na JIP v nemocnici nebo strach z toho, že něčí mrtvé tělo bude hozeno do nemocnice? 'posvátná' řeka? (Ilustrace: CR Sasikumar)

Jsem velký, obsahujem zástupy
— Walt Whitman

Zdá se, že jsme všichni zlomení a zranění. Když procházíme psychickým zmatkem, existenční nejistotou a strachem ze smrti, vyvstává nám otázka: Jak žijeme? Není v životě nic víc, než dodržovat řadu pokynů vhodných pro Covid – nosit roušky, používat dezinfekční prostředky, vyhýbat se velkým shromážděním a nechat se očkovat co nejdříve? Navíc nás nadále pronásledují naše základní problémy s přežitím a také nesmírná finanční a ekonomická úzkost. Navzdory těmto praktickým omezením však existují okamžiky, kdy začínáme přemýšlet o samotném smyslu života, když každý z nás viděl umírat své milované, náš svět, který jsme považovali za samozřejmost, se hroutí, a dokonce i naše privilegia – zdravotní pojištění a sociální zabezpečení. kapitál — ukázal se jako iluzorní uprostřed chaotických nemocnic a neovladatelných krematorií. Ano, vezmeme vakcíny; a možná nás ekonomové a politici ujišťují a slibují lepší budoucnost s vyšší mírou růstu a HDP. Ale psychické/existenciální/duchovní otázky, které pandemie nastolila, nás budou trápit i nadále. Lékaři, farmaceutické společnosti nebo dokonce psychiatrické léky nemohou poskytnout smysluplnou odpověď na tyto otázky; ani celebrity babas nám nemohou dát okamžité kapsle vykoupení. Je možné, že pandemie předává zprávu. Měli bychom se předefinovat jako hledači a poutníci – ne narcističtí dobyvatelé.

Obrovská vitální energie, kterou modernita vytváří, nás vede k tomu, že si myslíme, že jsme pány světa. S vědou můžeme vědět, předvídat a ovládat. Díky technologiím můžeme utvářet svět tak, jak chceme. A s pozoruhodným růstem lékařských věd a diagnostických technologií můžeme odložit smrt. Kdo může popřít úspěchy modernity? Přesto máme uprostřed tohoto lesku modernity tendenci zapomínat na realitu pomíjivosti nebo inherentní nejistotu existence. Z královny krásy se navzdory zázraku plastické chirurgie a zařízení proti stárnutí stane kostlivec; náhlý srdeční záchvat by mohl připravit nejúčinnějšího podnikového manažera o jeho produktivitu; a ne všechno se dá předvídat, tak jak meteorologické oddělení předpovídá, zda dnes odpoledne budou v jižním Dillí pršet. Dost často však kvůli naší modernistické shovívavosti s jistotou, produktivitou, neustálým růstem a neomezenou spotřebou zapomínáme, že nic není trvalé a příští okamžik nelze předvídat. Je smutné, že jsme potřebovali pandemii tohoto druhu, abychom viděli realitu pomíjivosti a nejistoty tak živě.

Přemýšlej o tom. Dokážeme nahlédnout za iluzorní optimismus modernity a život negující zoufalství, které v tuto chvíli zasahuje mnohé z nás? Je možné, že když si uvědomíme realitu pomíjivosti a nejistoty, začneme si vážit hodnoty všímavosti – nuance umění žít právě v tomto okamžiku. Ano, náš zítřek je mimo předpovědi; ani lékař, ani astrolog nemohou předpovědět, zda budeme mít štěstí, že zítra uvidíme další východ slunce. Můžeme však žít – a žít hluboce, intenzivně a všímavě – právě v tomto okamžiku. Proč negujeme živost tohoto okamžiku ve jménu kontroly nebo strachu z budoucnosti? Když jsme skutečně naživu a prožíváme právě tento okamžik, obklopí nás pocit vděčnosti. Život získává smysl. Teprve pak je možné ozvěnou s Tagore a zpívat: Viděl jsem, slyšel jsem, žil/V hloubce poznaného jsem cítil/Pravdu, která přesahuje veškeré poznání/Která naplňuje mé srdce úžasem a zpívám.

Možná je to také čas zamyslet se nad iluzorním charakterem našeho nafouknutého ega. Podívejte se, jak žijeme. Stavíme obrovské zdi oddělení. Zatímco městská centra normalizují anonymitu a pracoviště nás proměňují v cizince nebo konkurenty, máme tendenci si myslet, že za peníze se dá koupit všechno, nebo se začínáme vidět ve statistikách sledujících a odběratelů na Facebooku /Instagramu/Twitteru. Nebo když na to přijde, když nás sledovací technologie naučily podezřívat každého, kde je možnost života upevňujícího lidského vztahu nebo živého společenství s duší? Navíc ani dnes se nám nepodařilo osvobodit se od praxe ghettoizace a nedotknutelnosti. Ano, je ironií naší doby, že jsme potřebovali pandemii, abychom viděli prázdnotu této egoistické pýchy. Existuje někdo, kdo nepocítil akutní bolest osamělosti – strach ze stigmatizace a izolace, protože virus se stane neodolatelným, strach z osamělé smrti na JIP v nemocnici nebo strach z toho, že něčí mrtvé tělo bude vhozeno do posvátná řeka? Každý z nás cítil potřebu být milován, dotýkán a naslouchán; každý z nás si uvědomil, že za peníze se nedá koupit všechno; a každý z nás cítil, že na ničem v životě nezáleží víc než na extázi lásky. Láska přemáhá strach; láska dělá smrt smysluplnou; láska je mocnější než vakcína. Pandemie nás možná nutí položit si tuto relevantní otázku: Můžeme dát přednost lásce před silou peněz? Můžeme přikládat větší význam spontaneitě lidských vztahů než hyperrealitě mediálních simulací?

Pandemie je katastrofální. Pro přeživší už svět nebude stejný. Přesto budou učiněny veškeré pokusy – zejména brigáda technokapitalistů a narcistických politických bossů – přesvědčit novou generaci, že život musí pokračovat jako obvykle se stejnou chamtivostí, násilím a osamělostí. Pokud jsme však vy i já ochotni být introspektivní, kontemplativní a přemítat, musíme si uvědomit, že musíme změnit rytmus života a naučit se žít s pokorou, vděčností a láskou. Teprve pak je možné si uvědomit hloubku prorocké vize Thich Nhat Hanha: Když se ztotožníme se životem všeho, co existuje, uvědomíme si, že zrození a smrt jsou malé výkyvy v neustále se měnícím vesmíru.

Tento sloupek se poprvé objevil v tištěném vydání 3. července 2021 pod názvem ‚Od narcistických dobyvatelů k hledačům‘. Autor je profesorem sociologie na JNU.