Návrat do reality

Obnovme realismus o přírodě a já, který naše zběsilé hledání nepřátelství a cílů zatemňuje.

Nacionalismus není vždy realismus; může to být i útěk z nejlidštější reality. (Soubor fotografie)

Myslet na nový rok v těchto smogových, nejistých a naštvaných časech je riskantní záležitost. Většina psaní nového roku je založena na myšlence, že přelom roku může přinést nové odhodlání a novou naději. Prvek sebepřekonávání by mohl být možný. Na osobní úrovni existují předsevzetí překonat některé minulé neřesti; na sociální a politické úrovni, přemýšlet o nových možnostech. Myšlenka, že máme na výběr, která může přimět svět jít jedním nebo druhým směrem, nemusí přesně popisovat svět, ale rozhodně znovu potvrzuje naši svobodu.

To vše s hlubokým vědomím, že i když toužíme po změně, usadíme se v něčem známém. Toto byl refrén možná nejznámější novoroční básně v angličtině od Elly Wheeler Wilcoxové, The Year: What can be say in new year rhymes/ That’s not been said a tisíckrát.

Ale Nový rok je velmi příležitostně vítán v jiném registru. Saal Mubarak Amrity Pritamové se jen zřídkakdy nepohne. Je to jeden ze vzácných příkladů poezie ohlašující nový rok s neochvějným zklamáním. Je těžké vyjádřit kumulativní sílu jejího jazyka, jaise aastha ki aankhon mein ek tinka chubh gaya/ naya saal kuch aisa aaya (oči víry byly probodnuty slámou/tak přišel nový rok).

Ale pak jsou tu další sentimenty o novém roce, které se zdají být tak trefné, a přesto nenapravitelné. Mám na mysli Tagoreův esej „Naba Barsha“, přečtený v roce 1903 v Shanti Niketan. Kontextem byl bengálský nový rok, takže samotná sezóna byla obnovením. V příliš mnoha ohledech je Tagoreovo poselství zastaralé: Náš účinný, racionalizovaný kalendář již nesleduje rytmy přírody; text je plný nyní neudržitelných kontrastů mezi východem a západem, odkazy na Bharatvarsha, který lze číst pouze jako aspirační, ale zní klamně, když je považován za popis.

Ale v těchto naštvaných časech existuje radikalismus v Thágorových novoročních přáních. Je to právě jejich podivnost, která je činí trefnými.

Pokud se indická společnost v posledních několika letech vyznačovala trendem, dalo by se to popsat takto: Ztráta kontroly nad realitou. Pokud existuje přání do roku 2018, dalo by se to nazvat návratem do reality. To může být zvláštní popis doby, která se vyznačuje tolika akcí, praktičností a touhou po změně. Ale to, co Tagore naznačoval, byla právě naše praktičnost, naše zběsilá honba za nepřátelstvími a cíli zastírala realitu. Tím nejdůležitějším, co měl na mysli, byla samozřejmě samotná příroda, jejíž plnost a rytmy byly samy o sobě útěchou pro nadějné a hněvivé časy. Tagore umí přírodu estetizovat jako nikdo jiný. Ale co může být více projevem naší ztráty přilnavosti k realitě než to, že už neexistuje žádná představa o přírodě? Místo toho, aby byly zdrojem hojnosti, pohodlí a života, našeho vzduchu a vody, naše ekosystémy se staly novými nebezpečími, která si sami způsobíme. Pokud věk, který se pyšní svým tvrdohlavým realismem, nedokáže tuto základní pravdu zvládnout, je to útěk z reality.

Druhým tématem jeho poselství byla charakteristická touha po samotě. Mohlo by se to zdát, stejně jako mnoha současníkům Tagore, jako shovívavé přání, zvláště v době, kdy bude k záchraně republiky nezbytná politická mobilizace. Osamělá gesta nebudou stačit; umění kombinovat bude důležité pro vytvoření nové politiky. Ale duchem Tagoreovy touhy po samotě v novém roce bylo také uchopit realitu. Existuje jedna velká pravda, kterou Tagore pochopil: Kolektivní identity nás často vedou ke ztrátě smyslu pro realitu třemi způsoby. Čím více se ztotožňujeme s kolektivní identitou a skrze ni – hinduistický muslim, indický – s vyloučením všeho ostatního, tím abstraktnější jsme. Jiní se také stávají abstrakcí, jejich lidské naděje a přání, radosti i strasti, výstřednosti a zájmy, to vše se podřizuje tyranii povinné identity. Naše vztahy s veřejností jsou příliš zprostředkovány prostřednictvím hromadných podstatných jmen a zájmen, nedostatečně prostřednictvím individuálních lidských sympatií. Nacionalismus není vždy realismus; může to být i útěk z nejlidštější reality.

Zdá se však, že k pochopení reality je nezbytný další aspekt samoty. Tagore dobře věděl, že život, který se musí v každém ohledu ospravedlňovat před ostatními v neustálém pohledu, bude životem žitým ve stínu tyranie. Ztratili jsme o sobě smysl pro realitu třemi způsoby. Smazání rozdílu mezi veřejným a soukromým, nezbytná podmínka samoty, nás nadměrně vystavuje veřejnému pohledu. Na druhou stranu se také zvyšuje pravděpodobnost, že jsme tvarováni velkými echo komorami, do kterých jsme zapojeni. Tagore věděl, že autentický rozhovor by nebyl možný, pokud by byl neustále zapojován do kontextu publicity a potřeby ospravedlnit se. A konečně, samota byla jakousi protilátkou na postpravdu, útěk z reality, kde nás síla vytvářet falešné reprezentace nebo simulakrum reality odváděla od našeho vlastního já. Požadavek samoty byl požadavkem ve jménu realismu: Vyprostit se z virtuálních světů, které obývalo, ať už jde o abstrakci hromadných podstatných jmen nebo imaginární pohled veřejnosti.

A nakonec je tu Tagoreův neinstrumentalismus. Věta, jako je skutečný konec života je být a nedělat, se opět může zdát jako shovívavé přání ve společnosti, jejíž materiální nedostatek je stále nesvědomitý. Ale Tagore věděl, že přehnaný instrumentalismus, kdy všechny aspekty života a společnosti musí být ospravedlněny na nějakém oltáři materiálního účelu nebo potřeby dominovat, ničí život samotný. Byl to onen instrumentalismus, který uvolnil to nejhorší, čeho jsme byli schopni, a dal nám zapomenout na skutečné přednosti spokojenosti, zdrženlivosti, klidu, odpuštění, na všechny tyto rysy vyšší civilizace.

Jaise dharti ne aasman ka ek bada udass sa khat padha/ naya saal kuch aisa aaya (jako země četla smutný dopis z nebe/ tak přišel nový rok). Tagoreův nepraktický vztah k přírodě, samotě a smyslu nemusí být odpovědí na osobní zklamání, které Amrita Pritam vyjádřila v těchto řádcích. Ale jsou voláním, které se budeme muset zaměřit na vyšší realismus, o přírodě a já, na který nás šiřitelé kolektivního narcismu, brutálního instrumentalismu a propagandy dávají zapomenout. Šťastný nový rok.