Pákistánský paradox

Pákistánská persona non grata, bývalý velvyslanec v USA, Husain Haqqani, ve své knize Reimagining Pakistan: Transforming a dysfunkční stát uvádí důvody, proč je Pákistán dnes zaplaven krizemi, které nedokáže vyřešit.

pákistánská krize, pákistánská krize, pákistánský teror, pákistánská kniha, pákistánská velvyslanecká kniha, husain haqqani, husain haqqani kniha, pákistánská ideologie, pákistánští diplomaté, indický expres, indický expresní úvodníkHaqqani nachází chybu v raném sebeobrazu Pákistánu jako ideologického státu, který přijímá náboženství, aniž by znal jeho možnou teleologii.

Pákistánská persona non grata, bývalý velvyslanec v USA, Husain Haqqani, ve své knize Reimagining Pakistan: Transforming a dysfunkční stát uvádí důvody, proč je Pákistán dnes zaplaven krizemi, které nedokáže vyřešit. Nic, co říká, nelze zpochybnit, ale bude obviňován z démonizace země, která pro něj tolik udělala. Jako oběť trvalé politické nestability Pákistánu by měl být jeho hlas vyslyšen a jeho diagnóza neustále selhávajícího státu by měla být brána vážně.Haqqani nachází chybu v raném sebeobrazu Pákistánu jako ideologického státu, který přijímá náboženství, aniž by znal jeho možnou teleologii: Pákistán, který má 188 veřejných nebo soukromých univerzit, je ve srovnání se zeměmi v geografické blízkosti nepříznivý. Zatímco pouze čtyři z nich byly zařazeny mezi 1 000 nejlepších univerzit v žebříčku Times Higher Education World University v roce 2017, seznam zahrnoval třicet institucí z Indie, šedesát z Číny, čtrnáct z Íránu, šestnáct z Turecka, pět ze Saúdské Arábie, osm z Malajsie, sedmdesát jedna z Japonska, dvacet sedm z Jižní Koreje, dvacet z Tchaj-wanu a šest z Hongkongu.

Přesto si člověk klade otázku, zda dnešní homo pakistanicus za ideologie s 60procentní gramotností není nebezpečnější než ten v roce 1947, kdy byla gramotnost nižší než 20 procent. Pákistán má mnoho náboženství, ale postrádá software užitečných znalostí potřebných v dnešním světě.

Haqqani se soustředí na okamžik osvícení: The Economist citoval čínského diplomata Lijian Zhao, který řekl, že Čína si je až příliš vědoma toho, že Pákistán potřebuje více než jen infrastrukturu velkých vstupenek, má-li vzkvétat. Ocenil „úsilí Británie a dalších zemí zlepšit pákistánský software, jako je vzdělávání a právní stát“, a vysvětlil, že „odbornost Číny je hardware“.

Války s Indií byly špatně koncipovány a špatně vedeny bez objektivního auditu škod, které způsobily Pákistánu. Ideologie začala vylučovat východní Pákistán, kde byl nacionalismus jasně založen spíše na jazyce než na náboženství, již v roce 1947. Po roce 1971 vedení politiky ekonomicky lépe situovaného Bangladéše nepoučilo Islámábád, kde fanatici pravidelně zpochybňují stát za to, že nebyl dostatečně náboženský.

Stát národní bezpečnosti zaměřený na Indii si neuvědomuje stálou neochotu svých volených vlád pokračovat v napadání Indie, zatímco kvalita jeho institucí a obyvatel to již nedovoluje. Nesprávně se opírá o Čínu a myslí si, že Indie jako revizionistický stát nikdy vztahy s Čínou neupraví. Nechápe, jak se Indie a Čína po Doklamu mohou spojit jako regionální mocnosti a izolovat ji. Ignoruje čínskou radu, aby byla Indie pozvána, aby se připojila k čínsko-pákistánskému ekonomickému koridoru, a předstírá, že ho to nezajímá, když Čína a Indie vystupují jedním hlasem proti nestátním militantním aktérům, o které pečovala. O čínské radě ponechat Kašmír na pozadí a obchodovat s Indií za účelem normalizace Haqqani píše: Čínský prezident Ťiang Ce-min ve svém projevu k pákistánskému Senátu v prosinci 1996 navrhl totéž.

Stejně jako muslimové jinde se Pákistánci připojují k politice prostřednictvím konspirace. Prohrané války s Indií také nepomáhají, protože indičtí vůdci nejsou sebezapírajícími světci, kteří by zapomněli a odpustili, když byli v pozici ekonomické a vojenské dominance. Když však státnický premiér Atal Bihari Vajpayee podal pomocnou ruku uprostřed desetiletí vnitřního chaosu Pákistánu v roce 1999, armádě se to nelíbilo.

Pákistánský generál místo toho, aby napravil pošetilosti minulých vojenských vůdců, stal se více bezradným jako v případě generála Shahida Azize, který po odchodu do důchodu zmizel a prováděl svůj soukromý tabligh džihád mimo Pákistán. Ve své dobře přijaté knize mluví o ‚oku Dajjal‘ (Antikrist) na americké dolarové bankovke, která pro něj symbolizuje ‚velké spiknutí uvedené do pohybu svobodnými zednáři a mnoha mocnými rodinami ve spolku s americkými neocony‘. Pro něj pouze Korán stojí v cestě“ „satanskému způsobu života“ moderního světa.

Haqqani shrnuje sedm pákistánských paradoxů: Za prvé je to nová země v regionu, kde jiné země čerpají z dávné historie; za druhé, je to jihoasijský stát aspirující na to, aby se stal součástí Blízkého východu; za třetí přijala radikální verzi islámské ortodoxie jako státní ideologii, i když praktikování islámu mezi jeho lidmi je obecně založeno na heterodoxním súfismu; za čtvrté, obecně se spojilo se Západem, zatímco je podezřívavé a podezřívané západními národy; za páté, jeho politická tradice je z velké části autoritářská, i když o sobě mluví jako o demokracii; šestá, je to velmoc využívající jaderné zbraně, ale stále zůstává nejistá; a sedm,) ani v obdobích ekonomického růstu financovaného ze zahraničí není schopno dosáhnout vnitřní politické nebo ekonomické stability.

Autor je konzultační redaktor Newsweek Pakistan