Zaplatil své poplatky
- Kategorie: Redakce
Se smrtí B.B. Kinga má svět další důvod zpívat blues.
Byl to Beale Street Blues Boy King. Narodil se na polích v Mississipi s podílem na úrodě a ve 40. letech 20. století si razil cestu tepajícími ulicemi Memphisu. Naučil se hrát na kytaru, málem zemřel při záchraně své kytary z hořící budovy a poté ji pojmenoval Lucille.
Odehrál přes sedm desetiletí, prodal miliony desek, vystoupil na více než 15 000 koncertech, získal 15 cen Grammy. Byl to B. B. King, král blues, který odpojil bluesový zvuk z hlubokého jihu od samotného žánru a udělal z něj něco univerzálního. Lidé na celém světě mají problémy, jednou řekl: A dokud mají lidé problémy, blues nikdy nemohou zemřít. Nyní má svět problém. B.B. King je pryč.
Podle toho hlasu byste poznali písničku B.B. Kinga, drsnou touhou, jednotónové vibrato elektrické kytary a druh rozhovoru mezi zpěvákem a nástrojem. Text by byl temný a křivý – nespavé myšlenky na jeho ztracenou lásku ve Three O’Clock Blues, Blues Man, který trvá na tom, že dobré věci přicházejí k těm, kdo čekají, zmařený tyran v Paying the Cost to be the Boss.
Když vyrůstal, King byl ovlivněn bluesovými muži jako T-Bone Walker a Lonnie Johnson, cikánským jazzem Djanga Reinhardta, bobtnajícími bigbandovými tóny Counta Basieho. I poté, co blues zjevně vyšlo z módy, ovlivňoval hudebníky jako Eric Clapton, Keith Richards a Jimi Hendrix. Bylo to z velké části přes Kinga, že bluesový zvuk se dostal k publiku bílého rocku a pak ještě dál.
Ale přes všechno jeho bloudění by v B. B. Kingovi zůstal pronikavý, specifický smutek. Když se vysvětloval v Proč zpívám blues, ponořil se do zážitků černého Američana – vzpomínek na otrokářské lodě, bídu ghett, trauma ze segregace. Tohle bylo blues, které opravdu zpíval. Hudbě proražené tímto neutišitelným smutkem bude trvat dlouho, než zemře.