Pohled ostatních zemí na Indii je ovlivněn výpočty a nadějemi, že může pomoci čelit čínské expanzi v Asii

Dnes mezinárodní média odrážejí indexy demokracie a svobody projevu připravené institucemi jako Varieties of Democracy, Freedom House a Reportéři bez hranic, které často přirovnávají vývoj indického režimu k nouzovému stavu.

Ilustrace: ČR Sasikumar

Při zkoumání naší knihy Emergency, India’s First Dictatorship (HarperCollins, 2021) jsme zjistili, že změna režimu nezměnila způsob, jakým západní demokracie vnímaly Nové Dillí. Obchod byl jedním z důvodů, proč se dívali jiným směrem. Indie koupila stíhačky Jaguar ze Spojeného království a tyto dvě země v lednu 1976 založily Indo-britský hospodářský výbor; obchodní jednání, která se uskutečnila v dubnu v Londýně, byla hojně navštěvována, a to nejen ze strany obchodníků se zbraněmi. Britská podpora indické vládě byla navíc dvoustranná, od labouristické levice po konzervativní pravici, jak ukazuje Rudra Chaudhuri v Re-reading the Indian Emergency. Michael Foot naznačil, že to, že paní Gándhíová chtěla být diktátorkou, byla obludná lež. Margaret Thatcherová věřila, že Emergency dobře posloužila Indům při řešení problémů, jako je světová recese a inflace. FCO souhlasilo: Autoritářský režim je lépe vybaven než demokracie k prosazení reforem, které jsou potřebné k tomu, aby Indie byla pro svět menší zátěží. Podle této logiky v roce 1976 ministerstvo zámořského rozvoje zvýšilo pomoc Indii o více než 30 procent.

Británie nebyla jedinou evropskou zemí, která během nouzového stavu obchodovala s Indií. Jacques Chirac, francouzský premiér, vykonal oficiální návštěvu v roce 1976 a chválil režim. A výměnou za nákup nizozemských výrobců, což zahrnovalo vrtné zařízení, čluny a hnojiva ve výši fl. 450 milionů, Indie zajistila fl. Zvýšení pomoci o 50 milionů – o třetinu více, než je běžný závazek – a řada opatření na oddlužení Nizozemska.

Také mezinárodní organizace podporovaly režim paní Gándhíové. Na Světovou banku zapůsobilo její řešení průmyslových vztahů, které dramaticky poškozovalo indické dělníky. Za odměnu v letech 1975–6 dárcovské státy rozsypaly zemi pomocí 9,39 miliardy Rs; od roku 1967–8 nezažila Indie takovou úroveň zahraniční pomoci. A v květnu 1976 dalo konsorcium Aid-India k dispozici 1,7 miliardy dolarů.

Reakce vlád a mezinárodních organizací byla jedna věc, tisku a občanské společnosti druhá. V březnu 1976 v The New York Times 80 Američanů, včetně laureátů Nobelovy ceny, historiků, politologů, novinářů a populárních spisovatelů, kritizovalo paní Gándhíovou za pozastavení základních práv. Na druhé straně Atlantiku přinesly London Times na Den nezávislosti Indie, 15. srpna, šestisloupcovou petici odsuzující Stav nouze, podepsanou podobným počtem místních poslanců, akademiků a literárních osobností.

Paralelně se Socialistická internacionála rozhodla vyslat delegaci, která zahrnovala západoněmeckého kancléře Willyho Brandta a irského labouristického politika Conora Cruise O’Briena, aby navštívila Jayaprakashe Narayana – paní Gandhiová to odmítla. Brzy poté se kritika snesla i od rakouského kancléře Bruna Kreiskyho a švédského premiéra Olofa Palmeho. Kritika ze strany tisku a občanské společnosti pomalu, ale jistě přiměla vlády k přehodnocení nouzového režimu.

Americká vláda byla v obratu proti nouzovému režimu rychlejší než kterákoli jiná. Tváří v tvář tlaku ze strany orgánů hlídajících svobodu médií, jako je Mezinárodní tiskový institut a odborové federace, jako je AFL-CIO, přeřadili i úředníci. Již v srpnu 1975 prezident Ford zrušil návštěvu Indie se slovy: Je opravdu velmi smutné, že 600 milionů lidí přišlo o to, co měli od poloviny čtyřicátých let.

Tisk fungoval jako katalyzátor. Ramachandra Guha ve svých spekulacích, že to bylo jízlivé zpravodajství Bernarda Levina v London Times v posledním čtvrtletí roku 1976, pomohlo přesvědčit paní Gándhíovou, aby Pohotovost odvolala, jistě na něčem. Ale totéž lze říci o kousavém kvintetu zpráv, které John Saar z The Washington Post podal v listopadu po tajné návštěvě země jako obchodník.

Dnes mezinárodní média odrážejí indexy demokracie a svobody projevu připravené institucemi jako Varieties of Democracy, Freedom House a Reportéři bez hranic, které často přirovnávají vývoj indického režimu k nouzovému stavu. Tentokrát se ale ozývají i mezinárodní organizace. Ve zprávě z roku 2018 E Tendayi Achiume, zvláštní zpravodaj OSN pro rasismus, rasovou diskriminaci, xenofobii a související nesnášenlivost, poznamenal, že volby hinduistické nacionalistické strany Bharatiya Janata Party byly spojeny s incidenty násilí proti členům muslimského Dalitu, kmenová a křesťanská společenství. Zprávy dokumentují použití pobuřujících poznámek vůdců BJP proti menšinovým skupinám a nárůst vigilantismu zaměřeného na muslimy a dality. Od té doby také představitelé OSN vyjadřují znepokojení nad osudem lidskoprávních aktivistů, novinářů a demonstrantů, kteří byli zatčeni na protest proti zákonu o změně občanství a proti Národnímu registru občanů. Michelle Bachelet, vysoká komisařka OSN pro lidská práva, prohlásila, že CAA má zásadně diskriminační povahu, a vyzvala Indii, aby pečlivě zvážila slučitelnost zákona s mezinárodními závazky Indie v oblasti lidských práv. V roce 2020 naléhala na indickou vládu, aby přezkoumala zákon o regulaci zahraničního příspěvku z hlediska jeho souladu s mezinárodními standardy lidských práv a aby propustila osoby obviněné podle zákona o prevenci nezákonných činností za pouhé uplatňování základních lidských práv, která je Indie povinna chránit.

Indická vláda si vysloužila i nedůvěru dalšího důležitého nadnárodního orgánu, Evropského parlamentu. V lednu 2020 vydalo pět parlamentních skupin EU, které zastupují 559 členů ze 751, důrazně formulovanou rezoluci odsuzující CAA, ale Indie úspěšně zintenzivnila úsilí čelit tomuto kroku, který zůstal mrtvým dopisem, protože většina členských států se rozhodla tento krok vidět. nová legislativa jako interní záležitost. Po vyslechnutí svědků z Amnesty International a dalších nevládních organizací se proti CAA postavili i američtí zákonodárci. Souběžně s tím americká Komise pro mezinárodní náboženskou svobodu pokračovala ve snižování hodnocení Indie ve svých ročních zprávách kvůli nepokojům a útokům na menšiny. Zdá se však, že Donald Trump nikdy nepovažoval selhání Indie při ochraně náboženské svobody za zvlášť ožehavé téma při jednání s Dillí. Během své návštěvy v únoru 2020 – v době nepokojů v Dillí – prohlásil, že Indie byla po celé Zemi vždy obdivována jako místo, kde vedle sebe uctívají miliony a miliony hinduistů a muslimů, sikhů a džinistů, buddhistů, křesťanů a židů. strana v harmonii.

Zdánlivě vlažná reakce Západu může mít opět něco společného s obchodními vztahy. Ale tentokrát jsou tu i geopolitické obavy: V rámci své indo-pacifické strategie země NATO, stejně jako Japonsko, Austrálie a další doufají, že jim Indie může pomoci čelit čínské expanzivnosti v Asii. Vzestup Číny může skutečně vést demokratické vlády k tomu, aby se podívaly jiným směrem. Opět platí, že reakce Západu může změnit to, co se USA rozhodnou udělat. Zda Biden půjde v Trumpových stopách nebo naplánuje jiný kurz, ukáže až čas.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 20. února 2021 pod názvem ‚Backsliding and the response‘. Anil, učenec z Clarendonu, dokončuje doktorát z muslimské politiky v postkoloniální Indii na St John’s College, University of Oxford. Jaffrelot je vedoucí výzkumný pracovník na CERI-Sciences Po/CNRS v Paříži, profesor indické politiky a sociologie na King’s India Institute v Londýně.