Chybí Sam

Polní maršál Manekshaw byl milující, laskavý, hravý a charismatický

Polní maršál Sam Manekshaw (Expresní foto od Ravi Batra)

Mnoho z nás má den, kdy bez ohledu na to, jak moc se snažíme, zůstáváme smutní a smutní. Pro mě je to 27. června. Je to den, kdy mi zlomil kus srdce a nyní, o 10 let později, jsem teprve začal přijímat, že je to
trvalý.

Zazvonil telefon. Byla to moje obvykle stoická matka, která mi říkala, že čas se blíží, můj zbožňující dědeček, který je nadživotní, mizí. Nemohl jsem se vrátit na pohřeb, i když zpětně bych si to přál, abych alespoň podpořil svou matku, která pravděpodobně bolela mnohem víc než já. Je však požehnáním, že jsem tam nebyl. Pro mě je stále nablízku: Možná je na cestách nebo je možná příliš zaneprázdněn na to, aby si povídal, ale Sam je velmi živý! Tím spíš, když jsem u něj doma v Coonooru. Není chvíle, kdy bych neměla pocit, že vejde dovnitř a řekne tím, ach tak známým hlasem, Brandy baby a pevně mě chytne za ruku v jeho. Ale bohužel.

Nedávno jsem potkal mladého majora ve Wellingtonu. Dali jsme se do řeči a on mi oznámil, že jako součást své vojenské zkoušky se rozhodl udělat diplomovou práci o Samovi. Byl jsem příjemně překvapen příběhy, které vyprávěl. Deset let po jeho smrti je toho tolik, co o svém milovaném dědečkovi stále nevím. Major vyprávěl své příběhy s takovým nadšením a hrdostí, skoro jako by se ti dva znali.

V Nilgiris je každý zvlášť hrdý na své zahrady. Moji prarodiče na tom nebyli jinak. Jednou byli na obědě u drahého přítele. Moje babička Siloo zahlédla růži. Byla tak ohromena, že zavolala Sam. Když k ní přistoupil, Siloo řekl: Same, podívej se na tu krásnou růži, na kterou zjevně odpověděl: Nepotřebuji, mám tě. I když jsme ho stěží slyšeli skládat jí takové komplimenty, přesně takhle si ho pamatuji – velmi milující, laskavý, hravý a charismatický pro všechny.

V úzkých uličkách Amritsaru je lékárna, kde Samův otec kdysi pracoval jako lékař. Po jeho smrti přenechal kliniku svému příteli a kolegovi Devraj Marwaha. Hladový po poznání svého dědictví jsem se zastavil na klinice (která je nyní také lékárnou), když jsem byl v Amritsaru, abych navštívil nádherný Zlatý chrám. Znovu jsem byl ohromen láskou a úctou prokazovanou mé mateřské rodině. V obchodě je portrét doktora a paní Manekshawových (mých praprarodičů) a koláž Sama z jeho návštěv v Amritsaru a jeho interakce s Marwahami. Bylo opravdu potěšující, že po letech jsme se my, vnoučata, setkali osobně. Naveen Marwaha a já jsme byli stejně nadšení.

Právě v prchavých okamžicích, jako jsou tyto, a při jeho záblescích v jeho dcerách a mých sestřenicích jsem v posledních 10 letech našel útěchu. Vědomí, že po celé zemi a vlastně i po celém světě je roztroušeno tolik lidí, kteří mají svůj příběh nebo vzpomínku, o kterou se mohou podělit, zmírní bolest ze ztráty pozoruhodného dědečka. Chybíš mi Same!