Špatné čtení historie: Partition nepotvrdila teorii dvou národů

• Kategorie: Sloupce

Rajmohan Gandhi píše: Premiér Narendra Modi obvinil Partition z Nehrua. Přidělení jediné nebo hlavní odpovědnosti za tuto bolestnou událost Nehruovi postrádá jakýkoli historický základ. Kromě toho je třeba uznat, že pokud by k rozdělení nedošlo, všichni obyvatelé dnešního Pákistánu a Bangladéše by se mohli volně přestěhovat do kteréhokoli koutu dnešní Indie.

Právník Mohammad Ali Jinnah a Mahatma Gandhi. (Expresní archivní foto)

V únoru 1943, několik měsíců po výzvě Ukončit Indii, vězeň Gándhí držel 21denní půst na protest proti celosvětové propagandě britského impéria proti ukončení Indie. Ten měsíc Gándhí diskutoval o požadavku Muslimské ligy Pákistánu s návštěvníkem, Chakravartim Rajagopalacharim, jediným vysokým představitelem Kongresu, který v té době nebyl ve vězení. Rajagopalachari, který otevřeně nesouhlasil s krokem opustit Indii, nebyl uvězněn.

Gándhí a Rádžagopalačarí se ve svých rozhovorech v Pune tiše dohodli podle toho, co bylo později nazváno vzorcem ČR, že pokud se Liga připojí ke Kongresu ve společné kampani za nezávislost, Kongres by mohl přijmout plebiscit po nezávislosti v sousedících čtvrtích s muslimskou většinou na severu. -západ a východ nedělené Indie. Pokud by plebiscit upřednostnil Partition, svazek spojenectví by pokrýval předměty obrany, obchodu a komunikací.

O devatenáct měsíců později, v září 1944, se osvobozený Gándhí setkal s Jinnahem 14krát v Bombaji, aby mu prodal formuli CR. Rozhovory se nezdařily. Jinnah nabídl pět důvodů pro odmítnutí tohoto vzorce Pákistánu. Za prvé, nebyl dostatečně velký: Západní Bengálsko a Východní Paňdžáb byly vyloučeny. Za druhé, řekl, že to není dostatečně suverénní: Navrhované spojenecké pouto omezilo suverenitu. Za třetí, schéma dalo všem obyvatelům v sousedících oblastech s většinou muslimů právo volit o Pákistánu, zatímco Jinnah chtěla, aby toto právo bylo omezeno na muslimy. Za čtvrté, zatímco Gándhí chtěl hlasovat pro oddělení následkem nezávislosti, Jinnah chtěl, aby Britové rozdělili Indii, než odejdou.

Konečně, stěžoval si Jinnah, zatímco Gándhí připouštěl právo sousedících oblastí s muslimskou většinou na oddělení, odmítal připustit, že hinduisté a muslimové jsou dva různé národy. Zavolejte třetí stranu nebo strany, aby nás vedly nebo dokonce rozhodovaly mezi námi, navrhl Gándhí. Jinnah nesouhlasila. O tři roky později, v srpnu 1947, Jinnah nezískal více než oblast Pákistánu, kterou Gándhí nabídl, ale získal ji bez jakéhokoli spojenectví.

Ačkoli smutný Gándhí souhlasil s rozdělením v roce 1947, ani on, ani žádný z prominentních vůdců Kongresu, jako jsou Jawaharlal Nehru, Sardar Patel, Rajagopalachari, Maulana Azad nebo Rajendra Prasad, nesouhlasili s tím, že hinduisté a muslimové tvoří dva národy.

To, co se odehrálo v srpnu 1947, rozhodně nebylo vytvořením dvou národů, jednoho hinduistického a druhého muslimského. Šlo pouze o oddělení sousedících oblastí s muslimskou většinou na severozápadě a východě subkontinentu. Později se Pákistán skutečně rozhodl stát se islámským národem, ale Indie zůstala národem pro všechny, se stejnými právy, pevně zakotvenými ve své ústavě, pro všechny své občany, bez ohledu na náboženství (nebo rasu, pohlaví nebo kastu).

Premiér Narendra Modi obvinil Partition z Nehrua. Přidělení jediné nebo hlavní odpovědnosti za tuto bolestnou událost Nehruovi postrádá jakýkoli historický základ. Kromě toho je třeba uznat, že pokud by k rozdělení nedošlo, všichni obyvatelé dnešního Pákistánu a Bangladéše by se mohli volně přestěhovat do kteréhokoli koutu dnešní Indie.

To by si měli uvědomit osoby jako ministr Unie G Kishan Reddy z BJP, který 9. února prohlásil, že pokud by bylo nabídnuto indické občanství, polovina obyvatel Bangladéše by migrovala do Indie.

Kdo by měl nést odpovědnost za rozdělení, není tématem tohoto článku. Nezaměřuji se zde ani na pohyb nebo migraci lidí. Mým cílem je připomenout, že ačkoli teorii dvou národů skutečně prosadila Muslimská liga po březnu 1940 a hinduistický Mahasabha od roku 1937, rozdělení Indie v roce 1947 teorii dvou národů nepotvrdilo. Je třeba také připomenout, že indická ústava přijatá na konci roku 1949 tuto teorii zcela odmítla.

Názor: Gándhího filozofie zůstává relevantní pro odolnost, představivost mladé Indie

Vzájemná nevědomost je realitou téměř v každé společnosti. Stejně tak jsou předsudky o skupinách odlišné od našich. Ale dějiny lidských bytostí jsou mimo jiné příběhem rostoucího uvědomění si, že jsme pod nimi všichni stejní.

Když korejský film vyhraje Oscara v USA, když lidé asijského původu zastávají mocné politické pozice v několika zemích v Evropě a Severní Americe, když Indové-Američané nejen získají místa v Kongresu USA, ale doufají, že jednoho dne pošlou Indián do Bílého domu, něco jako teorii dvou národů lze vnímat pouze jako přežitek z retrográdní minulosti.

Kdysi dávno si lidé skutečně mysleli, že jiné kmeny, rasy, náboženské skupiny nebo kasty jsou podřadné, nadřazené, hrozivé nebo snadný cíl. Dnes víme lépe.

Teorii dvou národů je třeba odmítnout nejen kategoricky, ale také důkladně. Nestačí souhlasit s tím, že mezi indickými občany nemůže žádný zákon nikoho diskriminovat z náboženských důvodů. Odepření cesty k občanství imigrantům určitého náboženství je neskrývaným výrazem teorie dvou národů, nehledě na porušení ústavního a lidského principu rovnosti.

Názor | Opuštění Gándhího: Myšlenka pravdy, její realita, byla největší obětí naší doby

Aplikovaná dnes na přistěhovalce, zítra bude teorie namířena proti spoluobčanům, jejichž předkové byli před několika sty lety indiáni. Nakonec to postaví souseda proti sousedovi. Nemělo by mu být poskytováno vůbec žádné živobytí, a to ani ve jménu pomoci pronásledovaným.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 13. února 2020 pod názvem ‚Historie chybného čtení‘. Autor je profesorem výzkumu v Centru pro studia jižní Asie a Blízkého východu na University of Illinois.