Maoistická výzva

Bitva má ideologický rozměr, ale není třeba to přehánět nebo čelit pravicovým politickým skupinám.

Vláda musí neustále pronikat hlouběji do Dandakaranyi, která je pravděpodobně poslední baštou maoistů. (Foto: Reuters)

Nedávná porážka v operacích proti Naxalu (ANO) v Chhattisgarh, kde bylo zabito 22 příslušníků centrálních polovojenských sil (CPMF) při střetnutí s maoisty v lese Dandakaranya v regionu Bastar, je nepochybně pochmurnou připomínkou našich bezpečnostních sil. “ opakované neschopnost vyrovnat se výzvám, které guerilly představovaly. Musí to donutit stratégy ANO, zejména v Čhattisgarhu, aby přehodnotili svůj přístup k bitvě.

Jak správně řekl vedoucí RSS Ram Madhav („Meet the doctrinal challenge“, IE, 13. dubna), bitva nemá pouze vojenské řešení, ale také protiideologické. Nelze popřít, že maoisté indoktrinují své zajaté publikum, většinou chudé a negramotné kmeny, které zůstaly na okraji socioekonomických změn a jsou stěží schopné činit informovaná rozhodnutí o svém pohledu na svět. Madhav však nekončí u tohoto tvrzení a navrhuje, aby vláda zapojila občanskou společnost, tedy Gándhové a RSS, aby osvobodila maoistické stoupence ze spárů jejich ideologických pánů. Zapojení občanské společnosti je dobrý nápad, ale navrhnout jedním dechem zapojení dvou diametrálně odlišných ideologií k nalákání lidí v oblastech s maoistickým vlivem nejenže odporuje logice, ale je také hluboce problematické.

Nejprve si ujasněme základní myšlenky. Maoistické povstání je spíše problémem zákona a pořádku než ideologickým problémem. Je tomu tak vždy v oblastech zmítaných povstáním jakéhokoli druhu. Neměli bychom přeceňovat kmenovou podporu maoistů, kteří jsou spíše ideologičtí než z velké části nucení nebo ti, kteří mají co do činění s jejich každodenními životními problémy, během nichž stát sotva hraje uklidňující roli. Naopak, stát působí nebo má tendenci způsobovat to, co mnozí nemaoističtí a dokonce antimaoističtí aktivisté nazývají státním násilím. Kmenové se stále cítí nebezpečně, když policie vstoupí do jejich vesnic během ANO. Je jasné, že podpora maoistů, vynucená nebo dobrovolná, je spíše produktem neschopnosti státu oslovit je, než aby se zrodila z nějakého závazku k maoistické ideologii. Rozhovory novinářů, včetně tohoto spisovatele, s několika bývalými vysoce postavenými maoistickými kádry podtrhly jejich naivní chápání základních principů komunistického nebo maoistického myšlení. Vždy to působí jako nějaký druh učení nazpaměť, který se snaží reagovat na pozéry, kterým nikdy nebyli vystaveni.

Jakmile jim budou dány k dispozici různé možnosti světonázorů, takzvaná maoistická indoktrinace začne ochabovat. To, že jejich vnímaná oddanost maoistům je spíše existenciální než ideologická, se znovu a znovu prokázalo, když kmenová mládež stála ve frontě po stovkách při náboru policistů v okresech postižených Naxalem.

I když tedy ideologický faktor hraje určitou roli v rozšiřování maoistických řad, není třeba to přehánět a není naléhavé vyvolat protiideologický útok, přinejmenším z náboženské pravice. Zapojení organizací, jako je RSS, ve skutečnosti věci jen zkomplikuje. Důvody nejsou k hledání daleko. RSS se zaměřuje na náboženské obrození. Trvá na tom, že kmeny jsou hinduisté. Obavy lidí v takzvaném Červeném koridoru však nemají s náboženstvím nic společného. Nemáme jim co nabídnout, pokud jde o náboženství, protože mají své nedotčené náboženské praktiky, které mají více společného s kmenovou kulturou než s mainstreamovou hinduistickou kulturou.

Skutečné obavy zajatých populací pod maoistickou kontrolou se týkají chleba s máslem na jedné straně a existenční krize vyvolané roztržením mezi maoisty a občanskou a policejní správou na straně druhé. Uvězněni mezi příslovečným ďáblem a hlubinným mořem nejsou lidé nikoho.

Ujasněme si tedy, že pokud musíme skoncovat s násilným maoistickým hnutím, musíme postupovat podle časem prověřené strategie jasného a držení.

Vláda musí neustále pronikat hlouběji do Dandakaranyi, která je pravděpodobně poslední baštou maoistů. Není důvod se domnívat, že moc maoistů se nevyčerpala a že jsou stále silou, se kterou je třeba počítat. Je dobře zdokumentovaným faktem, že byli v různých státech marginalizováni díky intenzivním ANO prováděným odhodlaným a kompetentním policejním sborem, jako byli chrti v bývalém Ándhrapradéši. Dandakaranya je jejich poslední baštou, ale i tam bezpečnostní síly provedly hluboké zásahy. Samozřejmě to přišlo za obrovskou cenu, když byly zabity tisíce obyčejných lidí, bezpečnostních pracovníků a politických vůdců. Ale za to jsou zodpovědné opakované chyby a chyby v úsudku stratégů a bezpečnostních složek. I tato selhání byla často dobře zdokumentována, aby si zde zasloužila jakékoli opakování. Jen to bude trvat o něco déle, než porazí maoisty v jejich pevnosti ve válce, která je tak silně asymetrická.

Jakýkoli pokus zavést síly jako RSS do maoistického vnitrozemí, aby čelil povstalcům, je zatížen nebezpečím pouze oživení potíží. Maoisté jsou ideologicky proti dokonce i gándhovské filozofii a jejich nenávist k RSS-BJP je dobře známá. Gándhíovská ideologie alespoň věří v nenásilí a může být potenciálně lékem na maoistické násilí. Ale RSS věří v reakční násilí, které nyní hrozí, že vybuchne do plného proaktivního násilí proti všem jeho protivníkům. Toto proaktivní násilí již nabylo forem vigilantismu, jak bylo svědkem několika případů násilí proti menšinám v zemi za posledních sedm let. Je jasné, že postavení jedné bdělé síly proti druhé pravděpodobně nikdy neuspěje, jak dokázalo nechvalně známé hnutí Salva Judum v Chhattisgarh, které mělo za následek strašlivou bratrovraždu mezi kmeny. Je příliš známý fakt, že Salva Judum pouze posílil ruce maoistů se stovkami jeho obětí, které se připojily k řadám Naxalů. Je také vhodné poznamenat, že Salva Judum byl aktivně sponzorován vládou BJP v Chhattisgarh.

Zapomeňte na porážku maoistů v polní válce v Dandkaranyi, pravicový vigilantismus také výrazně posílí jejich městské základny. Pravicové násilí vždy odcizuje postižené části společnosti, které potřebují někde útočiště pro svou obranu. Maoisté to nabízejí jako nikdo jiný za současných okolností, kdy jim mainstreamová politická opozice nedokázala poskytnout žádnou ochranu proti bdělým skupinám podporovaným mocnostmi. Takže, daleko od představování RSS jako protikladu k maoistům, musíme nejprve ovládnout pravicové fanatiky, pokud to s neutralizací maoismu myslíme vážně.