Svoboda mezináboženských párů musí být oslavována, nikoli haněna
- Kategorie: Sloupce
V ideálním světě by nebylo věcí nikoho, koho by si žena měla vybrat. V jaké fázi cítil stát potřebu zakročit?
Cítím se nesvá rozdělovat lidi do jejich náboženské identity nebo je ještě dále pitvat a rozdělovat do kast a tříd. Když můj křesťanský bratranec popsal chléb pro přijímání jako sladký a rozplývající se na jazyku, moje starší sestry a já jsme se rozhodly, že ho ochutnáme během mše, které jsme se účastnili. Těsně předtím, než jsme přišli na řadu, se kouzlem objevila školní dozorkyně a jemně nás vzala stranou – zdá se, že chléb pro přijímání není pro nepokřtěné.
Vyrůstali jsme v domácnosti s volně proudícím křesťanstvím a islámem a byli jsme vystaveni prolínání kultur, které může dětství jen obohatit. Někdy to vedlo k faux pas, jako bylo to v kostele, nebo jindy, když moje sestra, zcela zmatená z toho, čí strana příbuzných je na návštěvě, zvolala: Adaab Amma na starého konzervativního křesťanského příbuzného mé matky. Tento nevinný zmatek vedl k nesmírné trapnosti, ale dal rodině anekdotu, které se bude navždy smát. A naše pátrání po svátostném chlebu samozřejmě stále trvá.
Moji rodiče měli mezináboženský sňatek v roce 1970, kdy to bylo těžké, ale nebylo to v rozporu s žádnými zákony státu. Potýkali se s určitým odporem ze strany svých rodin, ale žádný natolik, aby odradil ty dva, kteří zůstali šťastně ženatí po dobu 39 let, dokud můj táta v roce 2009 nezemřel.
Názor | Mohan Rao píše: Dlouhá a podvodná historie „džihádu lásky“ bogey
Když jsme vyrůstali, často jsme si říkali napůl muslimové a napůl křesťané, ale ve skutečnosti jsme byli vždy jen parta dětí, která měla ten luxus říkat, že ví o druhém náboženství o něco víc než ostatní. V našem liberálním domově jsme měli dokonce svobodu kritizovat obě náboženství. Můj otec, přednášející fyziku, vždy kladl velký důraz na vzdělání a až poté na teologii, pokud vůbec nějaká byla. Slavili jsme Eid se stejnou vervou jako Vánoce a Velikonoce. Pamatuji si, jak jsem zpíval hymny s koledníky za mlhavých prosincových večerů stejně živě, jako jsme zpívali Nauhas za dusných letních muharramských nocí s našimi bratranci.
V roce 2011 se moje vlastní mezináboženské manželství setkalo s malým nebo žádným odporem ze strany kterékoli z našich muslimských/hinduistických rodin. Otázky týkající se jídla byly kupodivu na prvním místě seznamu obav některých příbuzných. Zatímco já jsem vegetarián šíitský muslim (ano, existujeme), můj manžel je hinduistický Bengálec z Dillí, který miluje biryani a nenávidí ryby. Je to typ, který by ocenil shami kebab, jen kdyby v receptu nebyla žádná chana dal. Jsem ten nudný labužník, který bez ostychu přiznává, že jídla z bainganu jsou její oblíbenou potravinou – k velkému zděšení mé tchyně.
S manželem jsme se potkali při magisterském studiu masové komunikace v Dillí. Láska se stala, jak se říká. Jaká konkrétní alchymie to způsobila, je záhadou, kterou stále odhalujeme; porušování pravidel s tím pravděpodobně mělo hodně společného. Chodili jsme spolu osm let, než jsme měli tři svatební obřady, abychom udělali radost různým bohům, včetně těch, kteří vládnou zemi.
Obřad nikah viděl plnou účast ze strany tchánů. Zvědavost po jiné kultuře a slavná kuchyně Lucknow byly hlavními důvody vysoké účasti. Když se nad tím zamyslím, měli jsme projít uličkou, abychom uctili i křesťanskou stranu.
Pamatuji si, jak jeden host poznamenal, jak jsem vypadal jako muslim v den nikah a jak jsem vypadal bengálsky v den bengálského shaadi. Pro mě jsem však vypadala jako každá jiná nevěsta, ani muslimská, ani bengálská. Prostě šťastná nevěsta!
Můj manžel a já jsme dva zuřivě nezávislí jedinci a náboženství v našem každodenním životě téměř nefiguruje. Vzájemně respektujeme naše komunity a kulturní zázemí, pokud se ovšem nemluví o nejlepších golgappech v zemi. Zatímco můj hlas nepochybně patří Lucknowu, on se drží bengálského trhu.
Nyní vychováváme našeho syna jménem Dylan Jafri Roy (jehož jméno jistě zaujme všechny ty, které v průběhu let potká). Náš syn zdědil ještě bohatší kulturu než já, a to v mnoha ohledech! A přesto doufám, že se stane indiánem dřív než cokoli jiného.
Co je to na mezináboženských vztazích, kvůli kterým jsou lidé skeptičtí nebo si nejsou jisti shodou? Co je to na cizí kultuře, kvůli které lidé cítí potřebu chránit tu svou? V ideálním světě by nebylo věcí nikoho, koho by si žena měla vybrat. Ženy vedou ve všech oborech, jistě si dokážou najít své vhodné chlapce. V jaké fázi cítil stát potřebu zakročit?
Cítím se nesvá rozdělovat lidi do jejich náboženské identity nebo je ještě dále pitvat a rozdělovat do kast a tříd. Nezapadat do žádné škatulky je největším dědictvím smíšené kosmopolitní výchovy. Svoboda volby, oslavy a přijetí je nepopiratelná. Dokonce i svoboda kritizovat a zpochybňovat vlastní kulturu je možná největším přínosem tohoto sloučení. V zemi, která se zdá být na pokraji ztráty této svobody kvůli navrhovaným novým zákonům, se modlím pouze za to, aby Dylan Jafri Roys a Meera Pamela Jafris (moje matka) z celého světa rozšířili svůj kmen. Kmen, který pramení pouze z lásky a lásky.
Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 2. prosince 2020 pod názvem ‚Náš kmen lásky‘. Spisovatel je kameraman