Liberálové a nacionalismus
- Kategorie: Sloupce
Neschvalují hinduistický nacionalismus, ale podporují ústavně zasvěcený pohled na národ
Liberálové jsou proti hinduistickému nacionalismu, protože je to forma etnického nacionalismu; není to občanský nacionalismus. (Ilustrace CR Sasikumar/Representational) Tento sloupek je o liberalismu, ale není přímým zásahem do debaty mezi Harsh Mander ( ‚Sonia, Sadly‘) a Ram Guha ( „Liberálové, bohužel“) . Většina komentářů se zaměřila na to, zda bylo pro Guhu analyticky správné srovnávat trishuly a burky. Ale v podstatě jde o debatu o tom, jak by liberálové měli nahlížet na práva menšin.
Otázka, kterou zde pokládám, souvisí, ale je jiná. Chci vstoupit do debaty, která v současnosti probíhá v několika demokraciích světa. Liberálové jsou prý na ústupu, protože se jim intenzivně nelíbí nacionalismus, který je na vzestupu. Říká se také, že liberálové hájí všechny druhy práv – občanská práva, práva žen, práva menšin – ale zřídka, pokud vůbec, mluví o právech národních společenství. Maďarský premiér Viktor Orbán s velkou hrdostí zašel do té míry, že se označil za neliberálního demokrata, což pro něj znamená demokrat s národními základy. A v Indii se termín anti national také používá k popisu liberálů.
Jsou liberálové skutečně proti nacionalismu? K zodpovězení této otázky je třeba rozebrat dvě otázky: Co je liberalismus? A jak se definuje nacionalismus? Ve známém textu The Making of Modern Liberalism , Allan Ryan, politický teoretik, tvrdil, že bychom se měli snažit porozumět spíše liberalismům než liberalismu. Liberálové se liší v úloze vlády; na jakých právech je třeba bránit; o tom, zda místo práv lze v liberální politice stále používat pojem užitečnosti, tak drahý ekonomickým způsobům myšlení a ústřední také liberalismu 19. století Johna Stuarta Milla.
I když argument o mnoha liberalismech není špatný, je také pravda, že je nemožné si představit současný liberalismus bez alespoň tří práv, která by měla připadnout občanům a omezovat vlády: svoboda slova, svoboda náboženského vyznání a svoboda sdružování. . Tyto svobody, jsou-li zakotveny v ústavě a zákonech, se stávají základem omezené vlády, která je pro většinu liberálů určujícím rysem liberálního politického řádu. Pro liberální způsoby myšlení nemohou vlády tato práva odejmout. Pouze za výjimečných podmínek, většinou vyvolaných prokazatelnými, nikoli falešnými, ohledy na národní bezpečnost, mohou být zavedena omezení.
Stejně jako liberalismus může mít několik forem, ani nacionalismus není jednotným pojmem. V rozsáhlé literatuře o nacionalismu se běžně rozlišuje mezi dvěma typy národů a nacionalismů: občanským a etnickým. Občanské národy umožňují občanství a rovná práva všem, kteří se narodili na území státu bez ohledu na etnický původ, náboženství nebo rasu. USA a Francie jsou často uváděny jako příklady, které se nejvíce blíží konceptu občanských národů. Ačkoli jejich historický záznam není dokonalý, francouzské a americké revoluce, které vedly ke zrodu těchto národů, byly skutečně založeny na občanských ideálech, nikoli na etnicitě, náboženství nebo rase.
Etnická národnost je pojímána odlišně. Říká, že národ může vlastnit etnická, rasová nebo náboženská většina nebo skupina a menšiny buď neexistují, nebo musí mít sekundární status. Krev je základem takové národnosti, nikoli občanských ideálů. Literatura uvádí jako klíčové příklady této varianty Německo a Japonsko. Ve slavném srovnání v Citizenship and Nationhood ve Francii a Německu Rogers Brubaker ukázal, jak porevoluční Francie udělovala občanství na základě narození na francouzském území, zatímco pro Německo byl základem německý původ. V souladu s tímto historickým principem Německo až do 90. let 20. století udělilo několika milionům Turků, včetně těch, kteří se narodili v Německu, pouze status gastarbeiterů, nikoli občanů.
Z těchto dvou je občanský nacionalismus slučitelný s liberalismem. Ale etnický nacionalismus, který odsouvá menšiny na druhořadý status nebo vyjadřuje nepřátelství vůči právům menšin, je nepřátelský vůči modernímu liberalismu. Liberálové jsou proti etnickému nacionalismu, nikoli nacionalismu jako takovému.
Podívejme se nyní na důsledky této úvahy pro Indii. První otázkou, kterou si musíme položit, je pojmová kategorizace. Jaký druh národa je Indie – je občanský nebo etnický? Pokud budeme postupovat podle ústavy, Indie si v Independence zvolila více občanský než etnický model. V 50. letech 20. století Indům žijícím ve východní a jižní Africe a Malajsii nebylo uděleno indické občanství, přestože měli indické předky. Spíše byli povzbuzováni, aby zůstali oddáni své adoptované zemi. Neméně důležité je, že žádná etnická nebo náboženská skupina nedostala v ústavním uspořádání politický primát. Všechny skupiny a občané si byli právně rovni.
V hinduistických nacionalistických kruzích se často uvádí, že tento pohled na indickou národnost byl nehruvovským úkolem. Zapomíná se, že ať už byly jejich rozdíly mezi ostatními nattery jakékoli, Nehrú, Gándhí a Ambedkar se shodli na tom, že všechny náboženské komunity jsou v indickém národě rovnocennými partnery. Je třeba také poznamenat, že RSS intenzivně kritizovalo indickou ústavu, jejíž psaní vedl Ambedkar, a uvedl, že Manusmriti, kteří ve starověké Indii poskytovali jedno z prvních zdůvodnění strašlivých nerovností kastovního systému a jejichž kopie Ambedkar veřejně spálil v roce dvacátá léta 20. století, měla být základem indické ústavy.
Liberálové jsou proti hinduistickému nacionalismu, protože je to forma etnického nacionalismu; není to občanský nacionalismus. Privileguje indickou hinduistickou většinu v politickém řádu a je nepřátelský vůči menšinovým náboženstvím, zejména těm, která se narodila mimo Indii, jako je islám a křesťanství. Všechny základní texty hinduistického nacionalismu – od Savarkaru přes Golwalkar po Deen Dayal Upadhyaya – nesou toto poselství. Naproti tomu žádný novodobý liberál nemůže upřít rovnoprávnost menšinám a podporovat většinovost.
Nehruovi životopisci si všimli, že míval na stole dvě sošky: jednu Mahátmy Gándhího a druhou Abrahama Lincolna. Pointa byla jasná. Nehru by nabídl Gándhího srdce všem, kteří byli členy indického národa vytvořeného ústavou, ale použil by Lincolnovu ruku proti každému, kdo se snažil národ rozbít. Nebyly by učiněny žádné ústupky.
Nehruův příběh je alegorií indického liberalismu. Liberálové neschvalují hinduistický nacionalismus, ale podporují ústavně zasvěcený pohled na národ – a bojovali by proti těm, kdo usilují o rozpad.