Je čas ukončit soudní feudalismus v Indii

Upendra Baxi píše: Žádný soudce není ‚podřízen‘ nikomu jinému. Jako ústavní bytosti mají soudci omezenou pravomoc, ale také nejvyšší v rámci své vlastní jurisdikce.

Jakékoli doporučení na ústavní změnu navržené konferencí by mělo mít velkou váhu a mělo by být zajištěno hladké schválení v parlamentu.

Co je ve jménu?, zeptal se Romeo v Romeovi a Julii a památně odpověděl na otázku: To, čemu říkáme růže /Jakýmkoli jiným jménem by vonělo tak sladce. Právní pravidla však vytvářejí nové sociální významy prostřednictvím imperativních definic; legislativní fiat se skládá ze slov, která svazují nebo přesvědčují; soudní výklad buď sleduje, konstruuje nebo rozšiřuje budoucí významy legislativních nebo soudních výroků.

Ale to, co může platit o romantice a literatuře, je v politice a právu často democidní. Vždy jsem na veřejných fórech a ve svých spisech poukazoval na to, že výraz podřízené soudy používaný v části VI, kapitole 6 indické ústavy nemůže znamenat, že soudci takovými skutečně jsou. Toto nevkusné vyjádření ohrožuje nezávislost soudnictví, zakořeněné a od té doby Kesavanandou Bharati (1973) jako základním rysem základní struktury indické ústavy. Nyní je čas, aby Parlament odstranil podstatnou nomenklaturu podřízeného soudnictví a soudy odstranily poslední pozůstatky soudního feudalismu – linii morálního pochybení soudní hierarchie.

Když jsem na veřejném zasedání rétoricky položil otázku tehdejšímu nejvyššímu indickému soudci Y V Chandrachudovi, byl viditelně naštvaný a opáčil: Jaký je rozdíl mezi CJI a sarpanchem nyaya panchayat? Nemyslel jsem žádnou neúctu k němu ani k justici. Ke cti mu lze říci, že ovládl svou rozmrzelost, ale faktem je, že žádný soudce není podřízen nikomu jinému. Jako ústavní bytosti mají soudci omezenou pravomoc, ale také nejvyšší v rámci své vlastní jurisdikce. Článek 235 však hovoří o kontrole nad podřízenými soudy. Tento článek přidává urážku újmy tím, že popisuje tyto subjekty a agenty jako osoby zastávající funkci nižší než post okresního soudce.

Ústava nepochybně počítá s hierarchií jurisdikcí, ale žádný soudce, jednající v rámci její jurisdikce, není podřadný nebo podřízený. Při odvolání nebo přezkumu může soud s rozsáhlou jurisdikcí zrušit a dokonce přijmout soudní omezení, ale to neznamená, že dotčené soudy jsou nižší nebo nižší. Je pravda, že vrchní soudy mají vždy značné pravomoci dohledu na správní straně, ale tato pravomoc dohledu byla nejvyšším soudem uznána jako ústavní pravomoc a podléhá právu na odvolání, jak je přiznáváno článkem 235.

To znamená, že pravomoci nejsou absolutní. Jak soudce SH Kapadia poznamenal v nesouhlasném stanovisku v roce 2006: Standardy hodnocení v záležitostech povyšování a vysílání musí být uplatňovány jednotně, aby nedošlo ke svévoli. Správně trval na integritě procesu hodnocení a řekl, že různé standardy nebo žádné standardy porušují integritu procesu a přinést diskriminaci a svévoli porušující článek 14, a tedy soudní přezkum.

Navzdory těmto pozorováním mudrců se zdá, že svévolné praktiky při psaní důvěrných zpráv okresních soudců pokračují. I když to není příliš běžné, stále se objevuje praxe snižování klasifikace vyššího okresního soudce, která je ve výročních důvěrných zprávách (ACR) neustále chválena jako velmi dobrý, náhle na dobrý nebo nižší. Ústava sice umožňuje dohled, ale neschvaluje soudní despotismus. Staví pojistku ustanovením ústavního práva na dovolání k Nejvyššímu soudu. Měla by však být taková záruka v první řadě nezbytná pro zachování integrity procesu soudních povýšení?

Rozkaz nejvyššího soudu Himáčalpradéš z 11. srpna přichází jako závan čerstvého vzduchu. Usnáší se, že dále se všechny soudy ve státě kromě vrchního soudu označují jako okresní soudnictví. Dále se tyto soudy neoznačují jako podřízený soud, ale jako soudy prvního stupně. Tato soudní žaloba je plná dobrých úmyslů a doufejme, že nebude existovat žádný odpor Nejvyššího soudu nebo zásah státu. Koloniální myšlenka podřízenosti je nahrazena ústavní myšlenkou nezávislosti soudnictví. Toto rozhodnutí nahrazující pojem podřízené soudnictví je zcela oprávněné, neboť ve skutečnosti čl. 235 hovoří o okresním soudci. Říká však také, že tomu jsou podřízeny soudy. Nyní Himachal Pradesh HC rozhodl, že žádné takové entity neexistují – všechny soudy ve státě kromě Nejvyššího soudu se mají jmenovat okresní soudnictví.

Nové označení je samozřejmě nutné, ale nestačí. Co je tedy třeba udělat? Můj názor podporuje úplné přepracování článku 235, které odstraňuje omnibusový výraz kontrolních pravomocí u vrchních soudů. Mohou vykonávat dohled podle podrobných výkonových norem. Neexistuje však žádný důvod, proč by nejvyšší okresní soudci a soudci vrchních soudů ve většině věcí (kromě nadmořské výšky) nemohli vytvořit kolegiální systém, který by usnadnil soudní správu, infrastrukturu, přístup, sledování míry vyřazování, minimalizaci zbytečných průtahů výkonu spravedlnosti, vedle záležitostí týkajících se přemístění a dovolené. Novela by měla od vrchních soudů konkrétně vyžadovat, aby splňovaly kritéria vyplývající z principů přirozené a ústavní spravedlnosti, a se všemi soudními úředníky, kteří splňují náležité kvalifikační limity, by se mělo zacházet s ústavní důstojností a respektem. Pokud má být ACR nepříznivě změněno tváří v tvář konzistentnímu ocenění po dobu deseti nebo více let, mělo by to být kolektivní akt pěti nejvyšších soudců, včetně předsedy Nejvyššího soudu.

Dále CJI Ramana nedávno v zásadě souhlasil, na základě žádosti Nejvyššího soudu advokátní komory, že předsedové nejvyšších soudů by měli zvážit právníky působící u Nejvyššího soudu pro povýšení na nejvyšší soudy, a za tímto účelem navrhl soubor jmen. Jak to vše má být ústavně kodifikováno, je věcí, která vyžaduje společnou moudrost Konference hlavních soudců. Jakékoli doporučení na ústavní změnu navržené konferencí by mělo mít velkou váhu a mělo by být zajištěno hladké schválení v parlamentu. Občané mají i v situaci parlamentních turbulencí právo na hladký průběh, jak naznačuje nedávný příklad schválení 126. dodatku (o výhradách).

Tento sloupek se poprvé objevil v tištěném vydání 23. srpna 2021 pod názvem ‚Zrušení soudního feudalismu‘. Spisovatel je profesorem práva na University of Warwick a bývalým prorektorem univerzit Jižního Gudžarátu a Dillí.