O žádné jiné záležitosti týkající se manželství dvou dospělých osob zákonu nepřísluší rozhodovat

Uvažování o zákonech upravujících manželské vztahy mezi dvěma souhlasnými dospělými by nebylo jen proti ústavním zárukám, ale uráželo by samotný pojem individuality a základních svobod.

Pojem milostný džihád nemá žádný právní ani ústavní základ, byl vymyšlen v posledních letech.

Vlády mnoha států oznámily, že zvažují přijetí příslušného zákona, který by zastavil sňatky, které nazývají džihád lásky – v podstatě součást mezináboženských manželství. Pojem milostný džihád nemá žádný právní ani ústavní základ, byl vymyšlen v posledních letech.

Po kauze Hadiya nedávno vydal nejvyšší soud v Allahabadu několik příkazů týkajících se sňatků mezi náboženstvími. V jednom z nich muslimská dívka od narození konvertovala k hinduistickému náboženství a hned po měsíci se provdala za hinduistického muže podle hinduistických obřadů a rituálů. Poté, co návrh zamítl, soud dívce nařídil, aby se dostavila k soudci, aby zaznamenal její výpovědi. Účelem bylo ověřit, zda dívka konvertovala s jejím souhlasem či nikoliv. V jiné záležitosti hinduistická dívka od narození konvertovala k islámu a provdala se za muslima. Vrchní soud zaznamenal její výpověď a po svém subjektivním uspokojení, že ona jako majorka jednala z vlastní vůle.

První usnesení Nejvyššího soudu se opíralo o závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci Lily Thomas (2000), který je objasněním zásad stanovených SC v Sarla Mudgal (1995). Ať už to byl případ Thomas nebo případ Mudgal, šlo o to, že hinduističtí ženatí muži se dopustili bigamie, aby využili druhého manželství, aniž by rozpustili to první jen tím, že konvertovali od hinduismu k islámu. Oba rozsudky dospěly k závěru, že druhé manželství hinduistického manžela po jeho konverzi k islámu nebude platné s ohledem na § 494 indického trestního zákoníku. Soud objasnil, že manželství uzavřené jako hinduistické nemůže být ukončeno tím, že jeden z manželů přestoupí na jiné náboženství.

Názor | Teesta Setalvad píše: Přízrak milostného džihádu – nyní se vplížil do soudního diskurzu na úkor svobody a autonomie ženy

Jakákoli diskuse na tomto pozadí o konverzi z jedné víry na jinou je vedlejší a debatu o svobodné volbě víry nelze rozmělnit pouze proto, že v určité fázi se tato osoba provdá za jinou osobu, jejíž víra se neshoduje s původní vírou konvertity. Polygamie, polyandrie, únos, nátlak atd. jsou samostatné otázky, na které se vztahují stávající ustanovení IPC.

Právo uzavřít sňatek s osobou podle vlastního výběru je zárukou podle článku 21. Zároveň je zaručena svoboda svědomí, praktikování a propagace náboženství podle vlastního výběru, včetně nenásledování žádného náboženství, podle článku 25. Jeden soubor práv nemůže zneplatnit druhé.

Pokud osoba využije svobody podle článku 25 uzavřít sňatek s někým podle své volby, a v tomto procesu se jeden z partnerů rozhodne změnit své náboženství bezprostředně před svatbou, nemělo by to být předmětem zájmu sociálních dozorců. Právo uzavřít sňatek s osobou dle vlastního výběru vyplývá ze svobody individuality, přirozeně dostupné každému jednotlivci. Ustanovení naší ústavy to také uznávala jako součást základních svobod. Stačí tedy pouhé prohlášení dvou souhlasných dospělých osob o existenci jejich manželského vztahu. Názor Nejvyššího soudu (1965), že manželství není schváleno, pokud není prokázáno, že byly vykonány základní obřady potřebné k jeho uzavření, lze číst pouze v případě, že jeden z partnerů manželství popírá. Obdobně vzhledem k nedávným rozsudkům větších senátů Nejvyššího soudu zastaralo zjištění, že manželství je samotným základem civilizované společnosti a bez něhož žádná civilizovaná společnost nemůže existovat.

Redakce | Zákon předsudků: Navrhovaný zákon proti „džihádu lásky“ ponižuje ženy – a je protiústavní

Uvažování o zákonech upravujících manželské vztahy mezi dvěma souhlasnými dospělými by nebylo jen proti ústavním zárukám, ale uráželo by samotný pojem individuality a základních svobod.

Nedávno jsme byli svědky legislativy, jako je zákon o změně občanství, který ze své působnosti vylučuje pouze jedno náboženství, kriminalizaci prohlášení o trojitém talaku a odebrání zvláštního statutu Džammú a Kašmír. Zákonnost těchto právních předpisů čeká na posouzení u Nejvyššího soudu. Další taková legislativa, která upravuje a komplikuje otázku základní svobody, způsobí v praxi více problémů. I pro soudy bude zatěžující se do těchto otázek pouštět. Úlohou soudů bylo zkoumat, zda dotyčný jednotlivec uplatnil své právo na svobodný souhlas.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 16. listopadu 2020 pod názvem ‚Pouze ochotný souhlas‘. Spisovatel je advokátem Nejvyššího soudu Indie

Názor | Pradip Kumar Datta píše: Obyčejní Indové se staví za mezináboženskou lásku, která žije v naší kulturní paměti