Nejde jen o ‚Padmaavat‘

Pokud může být televize vysílána do ložnic lidí, 24x7, regulována pouze programovým kodexem a reklamním kodexem, proč mít cenzurní mechanismus pouze pro filmy?

Padmaavat, cenzura, právo na svobodu projevu a projevu, CBFC, televize, indické zprávy, indické expresní zprávySkutečností je, že Indie má cenzorskou radu, která se maskuje jako certifikační proces. (reprezentativní obrázek)

Po dlouhém a zdlouhavém opotřebování byl „Padmaavat“ bez „já“ konečně vydán 25. ledna 2018, den před 69. dnem indické republiky. V tento den roku 1950 Indie samozřejmě přijala svou ústavu, která ji prohlásila za suverénní demokratickou republiku.

V srdci této svátosti leží zlatý trojúhelník práv – článek 14, který poskytuje právo na rovnost, článek 19, který zavazuje základní svobody, zejména právo na svobodu slova a projevu, a článek 21, který poskytuje právo na život a svobodu. Přečtěte si společně tento posvátný kompakt představuje podstatu ‚My, lid‘, který tvoří velkou Indickou republiku.

Z tohoto zlatého trojúhelníku práv je to článek 19 (1) (a), Svoboda projevu a projevu, který je nejčastěji předmětem útoků a ublížení na zdraví. V zemi, kde je více názorů než lidí, více ega než ergo a více pichlavosti než trpělivosti, je první emocí, která se projeví, vyrobené rozhořčení. Vzhledem k tomu, že kreativita znamená nešlapat po vyšlapaných cestách, stávají se knihy, filmy, obrazy a další umělecká díla snadnou kořistí pokryteckého vzteku a hledání samozvaných ochránců morálky pro své dva okamžiky pod sluncem.

V případě ‚Padmaavat‘, navzdory důraznému zvážení Nejvyššího soudu, představovaly chuligánství, anarchie a vyloženě lumpenismus, které byly vypuštěny do ulic, zejména ve státech ovládaných BJP, zcela nový nadir. Můžeme se jen ptát, zda by tito Senové mohli dojít tak daleko bez tiché podpory centrálních a státních vlád BJP, které se rozhodly běhat se zajícem a lovit se psem. Byla ve hře nějaká agenda, která přesahovala oponování vydání ‚Padmaavat‘?

Tato nešťastná a tragická telenovela, ve které nebyly ušetřeny ani školní děti, by však měla opět zaměřit pozornost jak na článek 19 Ústavy, tak na celé paradigma toho, jak certifikujeme (čti cenzorské) filmy pro účely promítání.

Článek 19 odst. 1 písm. a) zaručuje svobodu slova a projevu všem občanům. Toto právo je však omezeno čl. 19 odst. 2, který státu umožňuje uložit přiměřená omezení výkonu tohoto práva. Certifikace filmů se řídí zákonem o kinematografii z roku 1952 a pravidly kinematografických (certifikačních) pravidel z roku 1983 vytvořenými podle něj. Vzhledem k tomu, že rozsah omezení podle čl. 19 odst. 2 Ústavy je téměř nekonečný, byly prakticky včleněny do § 5 (B) kinematografického zákona.

Tato část nazvaná „Principy pro pokyny při certifikaci filmů“ prakticky dává cenzorské radě neomezené pravomoci odmítnout certifikaci, ukládat svévolné škrty a udělovat certifikáty v rozsahu od U (univerzální zobrazení) po S (pro specializovanou prezentaci). To vše a ještě více se děje téměř denně ve jménu ochrany suverenity a celistvosti Indie, bezpečnosti státu, přátelských vztahů s cizími státy, veřejného pořádku, slušnosti, morálky, pomluvy, pohrdání soudem či dokonce tupých podněcování k přestupku.

Pravomoc certifikovat film je výhradně svěřena ústřední vládě podle článku 246 (položka 60) unijního seznamu sedmého seznamu ústavy. Vlády států však běžně zneužívají své zákonné a pořádkové pravomoci a státní zákony vyhlášené podle položky 33 státního seznamu také v sedmé listině k zákazu filmů, které získaly certifikaci CBFC.

Podle pravidla 21 Pravidel pro certifikaci filmu žádá o certifikaci filmu producent nebo jeho pověřenec. Poté musí být do 21 dnů zkontrolován. Toto pravidlo je běžně porušováno u velkých transparentů a vlivných producentů, zdánlivě ve jménu zastavení pirátství. Film je poté postoupen zkušební komisi sestavené z členů poradního panelu každého regionálního centra.

Zkušební komise pak doporučí, jak by měl být film certifikován. Pokud producent nebo předseda CBFC není spokojen s rozhodnutím zkušební komise, je postoupeno revizní komisi. Pokud producent stále není spokojen s rozhodnutím revizní komise, může se odvolat k Film Certification Appellate Tribunal (FCAT) a poté podat žalobu k Vrchnímu soudu, po níž bude následovat žádost o zvláštní dovolenou k Nejvyššímu soudu.

Základním bodem je, že široké, svévolné a téměř drakonické pravomoci, které vykonává CBFC, mohou zahnat i konzervativního filmaře. Vzhledem k tomu, že ve hře jsou obrovské finanční investice a měřič úroků tiká, čas není podstatou, což znamená, že se výrobce stává pouhou loutkou v rukou představenstva. To je důvod, proč jsou obvinění z korupce a nekalého jednání základem mlýnů. Kromě toho výkon příkazu k odmítnutí certifikace na příkaz ústřední vlády je nejjednodušším úkonem jedné osoby.

Pokud je filmař schopen proplout tímto byzantským bludištěm, státní vlády mohou vždy zastavit promítání filmu na základě falešné premisy zákona a pořádku, jak se to stalo v případě „Vishwaroopam“ v Tamil Nadu. , 'Sada Haq' v Paňdžábu a nespočet dalších filmů podél cesty.

Moje zkušenost bývalého ministra informací a vysílání s fungováním či spíše nefunkčností CBFC mě přesvědčila, že by tato instituce měla být zrušena. Usilovně jsem se snažil najít spoušť k demolici této architektury. Příležitost přišla, když vláda Tamil Nadu zakázala hlavní roli Kamala Haasana „Vishwaroopam“. Okresním sběratelům byly vydány ústní pokyny, aby zastavili předběžnou rezervaci filmu, protože by to zdánlivě poškodilo city určité komunity.

Navzdory mým opakovaným veřejným prosbám, že tento krok byl zcela nezákonný, státní vláda odmítla ustoupit. Bylo zcela jasné, že došlo k patové situaci. Zatímco státní vláda byla pekelně odhodlána používat své zákonné a pořádkové pravomoci k omezování a omezování uměleckých svobod, větší otázka mi napadala, že kdyby každá státní vláda začala přijímat tuto cestu, kde by nechala zákon o kinematografii?

A co je důležitější, byli by filmaři nuceni běhat od státního sekretariátu ke státnímu sekretariátu s kloboukem v ruce, aby nechali své filmy vystavit poté, co utratili obrovské sumy peněz na výrobu filmu a poté získali všechna potřebná povolení, jak vyžaduje zákon? Celý problém šel daleko za hranice zákazu konkrétního filmu.

4. února 2013, když zuřila kontroverze „Vishwaroopam“, ustanovil jsem výbor skládající se z některých z nejvýznamnějších a nejzkušenějších lidí v daném tématu. Výbor se mimo jiné skládal z Mukul Mudgala, hlavního soudce ve výslužbě, Nejvyššího soudu v Paňdžábu a Harijáně, Lalit Bhasin, předseda FCAT, Sharmila Tagore, bývalá předsedkyně, CBFC, a Javed Akhtar, tehdejší poslanec, s mandátem přezkoumat fungování CBFC.

Výbor po konzultacích se zúčastněnými stranami a po obhlídce celé země předložil svou zprávu 9. října 2013. Jelikož v ní byli kromě lidí z oblasti výtvarného umění i právníci, vypracovali dokonce účet Model Cinematograph.

Když komise přišla předložit svou zprávu, první otázka, kterou jsem jim položil, byla, zda jste doporučil zrušení celého tohoto hloupého cenzurního procesu vydávajícího se za certifikaci? Předseda soudce Mudgul odpověděl s úsměvem a řekl, že jsme nevěděli, že to chcete. Odpověděl jsem tím, že by bylo ode mě zcela nevhodné, kdybych vaše subjektivní přání vnucoval vašim objektivním úvahám.

Pointa, kterou jsem v průběhu let opakovaně zdůrazňoval, je, že pokud může být televize vysílána do ložnic lidí 24 hodin denně, 7 dní v týdnu regulována pouze programovým kodexem a reklamním kodexem, proč mít cenzurní mechanismus pouze pro filmy? To patří do jiné doby a místa v historii. Na rozdíl od televize, na kterou je člověk možná nedobrovolně nucen dívat se, v případě filmu vlastně jdete do divadla a koupíte si lístek na film. Do procesu není zapojen žádný nátlak.

Vláda NDA/BJP se rozhodla se zprávou Mudgalova výboru s chladnou hlavou a jmenovala další výbor pod vedením významného filmaře Shyama Benegala, aby znovu vynalezl kolo. Vzhledem k reakčnímu étosu této vlády byl výbor přinejlepším taktikou, jak odvrátit falešný útok, který tehdy vláda dostávala od kreativní komunity, přes přízrak netolerance, který se projevil v hnutí ‚Award Wapsi‘. Na jeho doporučení se od té doby zaprášilo.

Skutečností je, že Indie má cenzorskou radu, která se maskuje jako certifikační proces. Dokud nebude zrušen kinematografický zákon a státním vládám nebude zakázáno zakazovat filmy, knihy a jiná umělecká díla poskytováním ústavních záruk, co se stalo „Padmaavat“, stane se spíše pravidlem než výjimkou.