Démonizace Talibanu neposlouží zájmům Indie

M. K. Bhadrakumar píše: Indie musí pokračovat ve své rodící se konverzaci s novou vládou v Kábulu.

Síly Talibanu hlídají letiště. (Foto Reuters)

Profesor Paul K Piff, sociální psycholog z Berkeley, se zaníceným zájmem o moc peněz nad lidskou interakcí, před časem přednesl na TED prezentaci nazvanou Dělají peníze vážně? Závěr, k němuž dospěl výzkumný tým, který pracoval pod ním, byl, že jak se úroveň bohatství lidí zvyšuje, jejich pocity soucitu a empatie klesají a jejich pocity oprávnění, zasluhování a jejich ideologie vlastního zájmu se zvyšují.

Problém nerovnosti pronásleduje i mezistátní vztahy. Jedním ze způsobů, jak se dívat na prozatímní vládu Talibanu v Afghánistánu, je jistě to, že jde o nevyhnutelný výsledek Spojených států, privilegovaného hráče ve zmanipulované hře během 20letého období války, vůči Talibanu s pohrdáním.

Také v Opinion| Diplomatické vítězství Indie v Afghánistánu

USA uniklo moralizování, které mělo zakrýt chamtivost a vlastní zájmy, a porušování zákonů, kdykoli se jim to hodilo. Vypovědělo to Mezinárodnímu trestnímu soudu, který se snažil prošetřit válečné zločiny USA. Pentagon nařídil odcházejícímu americkému kontingentu demilitarizovat majetek kábulského letiště. Poté následovala otřesná rezoluce 2593 schválená Radou bezpečnosti OSN, která diktovala Talibanu kodex chování. A pak došlo k hectoringu ze strany ministra zahraničí Antonyho Blinkena.

Pashtunwali, neboli způsob Afghánců, podporuje pohostinnost, lásku a odpuštění a toleranci (dokonce i vůči nepříteli) – ale je také proslulý robustní sebeúctou. Jediným poselstvím, které přichází od prozatímní vlády nabité zastánci tvrdé linie a bývalými vězni z Guantánama, je, že Taliban se nebude odkládat Washingtonu. Je to akt výsměchu stejně jako tvrdohlavý vzdor. Tomu je třeba rozumět. Zdrženlivá reakce ministerstva zahraničí na prozatímní vládu (která zahrnuje 14 ministrů pod sankcemi a nemá jedinou ženu jako ministryni) naznačuje, že poselství Talibanu se vrátilo domů.

Jádrem věci je, že Taliban horlivě usiloval o uznání USA, ale obejde se i bez něj. Udělení legitimity již není v současném mezinárodním prostředí jedinou americkou výsadou. Kuba a Írán bez něj žily desítky let. Taliban tedy dodrží své sliby, ale z vlastní vůle. Koneckonců dodrželo 20 měsíců starý slib, že nepřijme americké životy – bez ohledu na to, že USA odvolaly propuštění tisíců kádrů Talibanu, zrušila omezení OSN vůči vůdcům Talibanu, vytvořila přechodnou vládu, obnovila letecké útoky. a konečně jednostranné posunutí časové osy pro stažení vojsk. Pentagon připouští, že Taliban přesto spolupracoval při evakuaci na kábulském letišti.

Mezi regionálními státy Čína a Írán přečetly čajové lístky správně. Rusko někam odbočilo a začalo se kličkovat, přičemž ztratilo smysl pro směr, ale věřte mu, že zjistí korekci kurzu. Pákistán se vyhýbá povýšeneckým postojům. Pokud byla nějaká stopa triumfalismu ve výkonu šéfa ISI generálporučíka Faize Hameeda v hale kábulského pětihvězdičkového hotelu Sarena, pravděpodobně to mělo škádlit jeho indický protějšek.

Potřeby Afghánistánu jsou elementární. Jeho existenční ekonomika nehledá nanotechnologie z USA ani počítač Raspberry Pi z Velké Británie. Jeho rekonstrukce zůstává nyní velmi základní – silnice, dálnice, doprava, zdravotnictví, základní služby a struktury v oblasti veřejného zdraví a vzdělávání, budování kapacit, vytváření pracovních míst atd. Nejlépe pocházejí ze zemí s příslušnými zkušenostmi s rozvojem. Odhaduje se, že Afghánistán má nerostné bohatství v hodnotě kolem 3 bilionů dolarů, což může generovat značný příjem, pokud bude rychle obnoven mír. Čínská pomoc, na kterou Tálibán spoléhá, ​​bude mít zásadní význam. Jednoduše řečeno, okolnosti jsou značně odlišné od devadesátých let. To, že USA mají tak těžké období v pochopení této domácí pravdy, popírá logiku.

Vítězství v Panjshiru nebyla náhoda. Z politického hlediska je Panjshir úžasný kelímek – populace pouhých 1,75 lakh (v zemi se 40 miliony obyvatel) a přesto taková sebezničující frakční politika. O prázdnotě po zavraždění Ahmada Shaha Massouda před 20 lety se stále bojuje. Mezitím se opona stahuje nad érou válečnictví, které dodávalo elán bývalé Severní alianci. Stačí říci, že americké prognózy ISIS a apokalyptické předpovědi blížící se občanské války jsou poháněny spíše propagandistickými úvahami. Taliban přikládá nejvyšší důležitost vnitřní bezpečnosti, jak dosvědčuje jmenování Sirajuddina Haqqaniho ministrem vnitra, který bude nemilosrdný při stabilizaci bezpečnostní situace. Nenechte se mýlit, Washington se se Sirajuddinem vypořádá raději dříve než později.

Co se týče sousedních zemí, každá má specifické zájmy, ale všichni souhlasí s tím, že bezpečnost hranic, obchod s drogami a regionální stabilita jsou prvořadými zájmy. Nikdo z nich nechce, aby se Afghánistán stal otočnými dveřmi pro mezinárodní teroristy. Takové regionální klima vylučuje možnost, že by kterákoli ze sousedních zemí působila jako spoilery nebo podkopávala stabilitu a bezpečnost Afghánistánu. Stejně tak si agentury OSN nemohou dovolit ignorovat humanitární obavy. Dokonce i západní země neochotně uznávají potřebu jednat s úřady v Kábulu. Co dalšího je potřeba pro mezinárodní legitimitu Talibanu?

Indická politika je na rozcestí. Pokračovat v rozjíždění s USA nemá smysl. Indická diplomacie by se měla sladit s regionálními metropolemi, včetně Pekingu, který může být přirozeným spojencem v otázkách terorismu. Vdechnout život platformě RIC může být pragmatickým dalším krokem. Paradoxem je, že vzhledem k tomu, že kábulská opce v Dillí klesla na nulu, může se nyní míra pohodlí v Pákistánu zlepšit.

Pointa je, že životní zájmy Indie musí být zajištěny. Rodící se rozhovor s Talibanem proto musí pokračovat. Je třeba mít na paměti, slovy i činy, afghánskou citlivost. Démonizace Talibanu může být jedině kontraproduktivní. Indie by měla znát útočnou sílu etnonacionalismu. Konstruktivní přístupy v Radě bezpečnosti OSN mohou skutečně přinést spravedlnost.

Tento sloupek se poprvé objevil v tištěném vydání 10. září 2021 pod názvem ‚Vypořádat se s novým Kábulem‘. Spisovatel je bývalý diplomat, který pracoval na ministerstvu zahraničních věcí na oddělení Írán-Pákistán-Afghánistán.