Indie, Pákistán a Bangladéš se musí vypořádat se změněnou geopolitickou realitou v západní Asii

Prozatím je otázkou, zda jihoasijské státy dokážou zvládnout dopady geopolitického otřesu na Blízkém východě a chopit se nových příležitostí, které se jim nabízejí.

Pro Izrael by to byl velký ideologický a politický bonus, kdyby Bangladéš a Pákistán, dva z největších islámských národů světa, uznaly, že by to bylo skvělé. (Ilustrace CR Sasikumar)

Bezostyšná vražda předního íránského jaderného vědce mimo Teherán minulý týden podtrhuje známou politickou pravdu na Blízkém východě – není tak důležité, jestli máte pravdu nebo se nemýlíte; opravdu záleží na tom, jestli jsi slabý nebo silný. The atentát na Mohsena Fakhrizadeha zdůrazňuje rostoucí strategickou zranitelnost Íránské islámské republiky. Poukazuje také na pokračující regionální přeskupování proti Teheránu poznamenané normalizací vazeb mezi některými klíčovými arabskými státy a Izraelem.

Tyto geopolitické turbulence na Středním východě mají zásadní důsledky pro tento subkontinent, který má s regionem úzké náboženské, ekonomické a strategické vazby. Ať chtějí nebo ne, Indie, Pákistán a Bangladéš se musí vypořádat se třemi širokými trendy, které definují nový Blízký východ.

Jedním z nich je rostoucí izolace Íránu v regionu. Trumpova administrativa (a republikáni), Izrael a Arabové z Perského zálivu mají společný zájem zabránit Joeu Bidenovi, příštímu prezidentovi USA, který se ujme 20. ledna, obnovit jadernou diplomacii s Íránem a ukončit izolaci Teheránu. Atentát na Fakhrizadeha je o dosažení tohoto politického cíle. Pokud Írán rázně zasáhne, vyzve to k totální konfrontaci s Izraelem a USA a zabije vyhlídky na produktivní zapojení do Bidenovy administrativy. Držení se zpátky odhalí íránskou slabost a vyostří vnitřní rozpory mezi pragmatiky, kteří chtějí zapojit USA, a zastánci tvrdé linie, kteří touží po konfrontaci.

Ještě horší je, že časté útoky na významné íránské cíle vyvolávají otázky o nepřátelském pronikání do jeho společnosti. Existuje dostatek domácích odpůrců režimu, kteří jsou nyní ochotni spolupracovat se zahraničními bezpečnostními agenturami, včetně izraelského Mossadu? Odhalení vnitřní politické slabosti Íránu je umocněno masivní ekonomickou bolestí způsobenou maximální nátlakovou kampaní Trumpovy administrativy v posledních několika letech. Írán má v jižní Asii hodně dobré vůle, ale Indie a její sousedé netouží nechat se vtáhnout do konfliktů Teheránu s Araby nebo USA.

Druhým regionálním trendem je rychlá transformace arabských vztahů s Izraelem. Strach z Íránu vedl Araby ze Zálivu k tomu, aby přijali Izrael. V posledních několika měsících Bahrajn a Spojené arabské emiráty normalizovaly vztahy s Izraelem. Zprávy o tajném setkání saúdského korunního prince Mohammeda bin Salmána a izraelského premiéra Benjamina Netanjahua koncem minulého měsíce Rijád popřel. Tím neskončily spekulace o nadcházející normalizaci vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií – ideologickým jádrem islámského a arabského světa.

Kam to ponechává subkontinent, na kterém žije téměř 40 procent světových muslimů?

Pákistánští pragmatici dlouho chtěli navázat vztahy s Izraelem a neutralizovat spojení Dillí s Tel Avivem. Zdá se však, že rostoucí váha islamistické ideologie, desetiletí rozdmýchávání teorií o jehudsko-hinduistickém spiknutí a neúnavná propaganda ztotožňující Palestinu s Kašmírem brzdí Pákistán.

Kontext se však dramaticky změnil s normalizací vztahů mezi Araby ze Zálivu a Izraelem. Pákistánský premiér Imran Khan hovořil o tlaku, zjevně ze strany Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, ohledně uznání Izraele. Pákistán také zná hodnotu rozumného vztahu s Izraelem a jeho užitečnými vedlejšími produkty ve Washingtonu, kde se Islámábád zoufale snaží omezit současný politický sklon Ameriky k Indii. Rawalpindi už pravděpodobně nediskutuje o ideologických argumentech o Izraeli, ale o mechanismu rozhodování, zvládání potenciální domácí reakce a získávání z toho co nejlepšího prospěchu.

Pokud Pákistán uzná Izrael, Bangladéš by nechtěl zůstat pozadu. Ekonomická a technologická spolupráce s Izraelem poskytne bangladéšské ekonomice a zahraniční politice velkou podporu. Stejně jako Pákistán, i Bangladéš by mohl využít nové židovské spojení, aby se vyrovnal s rostoucí kritikou ve Washingtonu ohledně politických svobod a lidských práv v zemi za vlády premiéra Sheikha Hasiny.

Pro Izrael by to byl velký ideologický a politický bonus, kdyby Bangladéš a Pákistán, dva z největších islámských národů světa, uznaly, že by to bylo skvělé. Někteří v Dillí by mohli litovat ztráty předpokládaného zvláštního postavení v Izraeli. Ale Indie, která hlásá přednosti zapojení všech stran na Blízkém východě, nemůže zanevřít na stejné privilegium pro Izrael v jižní Asii.

Třetím trendem utvářejícím nový Blízký východ je prohlubující se rivalita mezi Saúdskou Arábií a Tureckem o vedení muslimského světa. Zatímco Saúdská Arábie, Egypt a Spojené arabské emiráty chtějí vrátit Blízký východ k politické a náboženské umírněnosti, kdysi sekulární Turecko pod vedením Recepa Tayyipa Erdogana se stalo novým bojovníkem za politický islám. Nová náboženská horlivost Turecka poskytuje dobré ideologické krytí Erdoganovým ambicím rozšířit svůj geopolitický vliv na Blízkém východě.

Soupeření Turecka se Saúdskou Arábií už má dopad na Indii a Pákistán. Erdoganovo Turecko je nyní vůči Indii nepřátelské a připojilo se k Pákistánu, když se na mezinárodních fórech zabýval otázkou Kašmíru. Pro Pákistán se to zdálo být užitečným protipólem Arabů z Perského zálivu, kteří posilovali strategické vztahy s Indií a zdálo se, že nejsou ochotni udělat velkou část ústavních změn v Dillí v Kašmíru.

Začátkem tohoto roku naštvaný Pákistán vyzval Saúdskou Arábii hrozbou rozbití Organizace islámské spolupráce a vytvořením radikálnějšího fóra ve spolupráci s Tureckem a Malajsií. Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, které byly dlouho dobrodinci Pákistánu, tuto hrozbu nepřijaly laskavě. Požadovali vrácení půjček, které poskytli Pákistánu na překonání jeho hospodářské krize.

Nedávno se objevily zprávy o Abu Dhabi, které záměrně blokuje export pákistánské pracovní síly do SAE. Existují také zprávy, že Spojené arabské emiráty by mohly poslat zpět pákistánské pracovníky – odhadem 1,2 milionu Pákistánců pracuje v Emirátech – v rámci snižování počtu zahraničních pracovních sil v zemi uprostřed současného hospodářského poklesu. Pokud bude Pákistán pokračovat ve svém příklonu k Turecku, Saúdská Arábie, která hostí více než dva miliony pákistánských pracovníků, by jistě mohla následovat příklad SAE. Zjednodušeně řečeno, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie mají možnost uvalit obrovské náklady na pákistánskou ekonomiku, které Turecko nebo Malajsie nemohou zastrčit.

Vyprávění o Blízkém východě byla ústředním bodem vývoje náboženské a nacionalistické politiky subkontinentu za poslední století. Ale staré znaky, které definovaly jihoasijský diskurz o Blízkém východě, začínají mizet. Konvenční politické předpoklady jihoasijských elit o Blízkém východě stěží odpovídají měnící se realitě regionu.

Přestože Indie v posledních letech provedla několik důležitých úprav ve své angažovanosti na Blízkém východě, Dillí nemůže spustit oči z rychlých změn v regionu. Pákistán a Bangladéš si nemohou dovolit brát Blízký východ za samozřejmost a dívat se na tento region výhradně náboženským prizmatem. Prozatím je otázkou, zda jihoasijské státy dokážou zvládnout dopady geopolitického otřesu na Blízkém východě a chopit se nových příležitostí, které se jim nabízejí.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 1. prosince 2020 pod názvem ‚A killing & the new Middle East‘. Autor je ředitelem Institutu jihoasijských studií, National University of Singapore a redaktorem mezinárodních záležitostí pro The Indian Express.