Indie své laureáty Nobelovy ceny nemiluje. Ani zbytek jižní Asie

• Kategorie: Sloupce

S jihoasijskými laureáty se doma zachází ošuntělým způsobem, jako by byli nežádoucí, nejlépe se jich zbavit. Letos byly reakce poněkud smíšené.

Nositel Nobelovy ceny Abhijit Banerjee. (Soubor/AP)

Každý rok při vyhlašování Nobelových cen Indové naříkají, že byli zbaveni náležitého uznání. Když je však Nobelova cena udělena Indovi, jako je Abhijit Banerjee, Indové jako celek na to nejsou hrdí. Indie své laureáty Nobelovy ceny nemiluje. Ani zbytek jižní Asie. Pákistán a Bangladéš také nadávají a zlehčují své laureáty. S jihoasijskými laureáty se doma zachází ošuntělým způsobem, jako by byli nežádoucí, nejlépe se jich zbavit.

Letos byly reakce poněkud smíšené. Progresivní části inteligence obecně jásaly, když byla cena udělena Abhijit Banerjee spolu s Esther Duflo a Michaelem Kremerem. I když se našly světlé výjimky.

Bengálci cítili, že mají zvláštní důvod být hrdí. Banerjee, ačkoli je nyní občanem USA, je Bengálec. Bengálci produkovali pět z 10 indických nobelistů, počínaje Rabindranathem Tagore v roce 1913, dva cizinci – Ronald Ross v roce 1902 za objev parazita malárie a Matka Tereza v roce 1979. Další dva jsou Amartya Sen v roce 1998 a Banerjee v roce 2019. Ze tří laureátů z Madrasu (nyní Chennai), první, sir CV Raman, který získal Nobelovu cenu za fyziku v roce 1930, působil v Kalkatě. Zatímco Thákur byl prvním Asiatem, který obdržel Nobelovu cenu (za literaturu), Raman byl prvním Asiatem, který ji dostal za vědu. Oba měli bengálské spojení.

Bengálci si také možná vzpomenou, že když Abdus Salam, pákistánský laureát za fyziku, přišel do Indie, šel do domu své učitelky fyziky Anilendry Gangulyové v Kalkatě. Salam vložil svou Nobelovu medaili do Gangulyho rukou a řekl: „Pane, tohle je vaše, ne moje. Skromnost brání Bengálci nárokovat si zásluhy za Nobelovu cenu.

Zatímco předseda vlády a celá řada významných osobností zdravili Banerjeeho, na akademické půdě a ve veřejném životě byla velká jména, včetně ministrů Unie, která trollovala a ničila letošního nositele Nobelovy ceny a jeho klíčovou práci, která je součástí celosvětového trendu mezi ekonomy zabývajícími se chudé. Vše proto, že Banerjee nepodporoval demonetizaci, kritizoval implementaci GST a nechal své návrhy na zmírnění chudoby založené na důkazech, včetně systému minimálního příjmu, chválit jiné strany než BJP.

Ačkoli potlesk pro jeho Nobelovu cenu je bouřlivý, Banerjeeho zaměření na volby chudých v protikladu ke strukturálním příčinám chudoby je diskutabilní. Je to věc ideologie, rozdílu v přístupu a něco, co se týká jeho a jeho vrstevníků, ačkoli to ovlivňuje veřejnou politiku. Není to důvod být nevrlý ohledně jeho Nobelovy ceny. Stejně jako Amartya Sen a Raghuram Rajan dokážou být navzdory svým rozdílům zdvořilí, vést dialog a občas se navzájem podporovat, Banerjeeho vrstevníci by mu nyní měli bez rozpaků tleskat, jak to udělali někteří levičáci, zejména ti z JNU. Být z JNU si ve skutečnosti vysloužil Banerjee velký potlesk a podporu napříč akademickým světem a myslící třídou. Především, pokud se zaměřuje na chudobu, bez ohledu na jeho metodu, jeho srdce je na správném místě.

Banerjeeho Nobelova cena mu doma vynesla mnohem lichotivější ohlas než Amartya Sen nebo Kailash Satyarthi, kteří v roce 2014 sdíleli cenu míru spolu s Malalou Yousufzai z Pákistánu.

Indický filozof-ekonom Sen byl haněn za svou kritiku Narendry Modiho – za zabíjení muslimů v Gudžarátu pod jeho dohledem v roce 2002. Sen je otevřený v otázkách identity a akademické svobody a většinové síly to nesnášejí. Místo aby byl Sen ctěn, oceňován a využíván v národním zájmu, byl pronásledován z Nalandské univerzity. Kampaň pomluv a pomluv proti Senovi možná utichla, ale pokračuje.

Satyarthi a Malala nebyly důvodem k oslavám ani v Indii, ani v Pákistánu. Daleko od domova, v polovině prosince severské zimy, zasněžené Oslo ožilo akcemi spojenými s udílením cen, kde byly Satyarthi a Malala přípitkem města. Byli oslavováni jako jeden za svou práci na právech dětí, bez jakékoli stopy nepřátelství, které poznamenává indicko-pákistánské vazby. Mnoho lidí v Indii, včetně členů vlády, to však považovalo za žádnou čest, protože důraz byl kladen na práva dětí, kde má Indie špatné výsledky.

Malála, kterou extremisté donutili o život uprchnout do zahraničí, nevyvolala v Pákistánu ani jediný jásot. Život na Západě si vysloužil nepřátele doma, kde je vnímána jako agentka protiislámských sil. Bohužel ani jinde v jižní Asii nebyla vyhledávaná.

Vlídné zanedbávání Satjárthího a Malály ve srovnání s ošuntělým zacházením, kterého se doma dočkali pákistánský Abdus Salam a zakladatel bangladéšské Grameen Bank Muhammad Yunus, není důvodem k útěchu. Podobně jako Sen to měl Yunus v Bangladéši těžké: byl nadáván, včetně premiéra Sheikha Hasiny, a vyloučen z představenstva ikonické instituce, která ztělesňuje jeho práci a která inspirovala hnutí mikroúvěrů po celém světě. Pákistán odmítl přijmout Salama, jednoho z největších světových fyziků, za svého, protože byl Ahmadiya – exkomunikovaná muslimská menšina. Pákistán se zřekl Saláma i Malaly.

Je chladnou útěchou, že indičtí laureáti nejsou odkázáni do neznáma (jako Salam v Pákistánu nebo Yunus v Bangladéši), když jižní Asie zachází se svými celosvětově uznávanými eminencemi tak ohavným způsobem.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 1. listopadu 2019 pod názvem ‚Naši nemilovaní laureáti‘. Autor je nezávislý politický a zahraniční komentátor. V roce 2014 byl pozván na slavnostní udílení Nobelovy ceny míru v Oslu.