Jak umírá demokracie?

John Keane píše: Když demokraticky zvolené vlády přestanou být odpovědné společnosti oslabené špatným zdravím, nízkou morálkou a nezaměstnaností, demagogové jsou náchylní ke slepotě a neschopnosti.

Věci jsou vážné. Od 20. a 30. let 20. století demokracie nečelila tolika potížím. (Ilustrace: CR Sasikumar)

Jak umírají demokracie?

Stará otázka má novou naléhavost, protože celosvětové průzkumy všude hlásí pokles důvěry v demokracii a výrazné skoky ve frustracích občanů z korupce a nekompetence vlády. Mladí lidé jsou nejméně spokojeni s demokracií – mnohem nespokojenější než předchozí generace ve stejném věku. Nejznepokojivější jsou výsledky průzkumu pro Indii, která si rychle buduje pověst největší upadající demokracie na světě. Švédský institut V-Dem Institute ve své Democracy Report 2020 poznamenal, že Indie téměř ztratila svůj status demokracie. Zařadila Indii pod Sierra Leone, Guatemalu a Maďarsko.

Věci jsou vážné. Od 20. a 30. let 20. století demokracie nečelila tolika potížím. V tomto období došlo ke zničení většiny parlamentních demokracií. Přežilo jen 11. Od té doby, jak politologové upozorňují, demokracie vadly dvěma propojenými způsoby. Někteří utrpěli náhlou smrt v obláčcích kouře a střelbě z krys. Častější je ale smrt řeznými ranami.

Democidní proces je obvykle zpomalený a chaotický proces. Divoké fámy a řeči o spiknutích kvetou. Dochází k pouličním protestům a propuknutí nekontrolovaného násilí. Šíří se obavy z občanských nepokojů. Ozbrojené síly jsou rozrušené. Je vyhlášen stav nouze, ale věci se nakonec dostanou do varu. Zatímco se vláda potácí, armáda se přesouvá ze svých kasáren do ulic, aby potlačila nepokoje a převzala kontrolu. Demokracie je nakonec pohřbena v hrobě, který si pro sebe pomalu vykopala.

Během minulé generace asi tři čtvrtiny demokracií skončily tímto způsobem. Vojenský převrat proti zvoleným vládám Egypta (2013), Thajska (2014), Myanmaru a Tuniska (2021) jsou zřejmými příklady.

Méně zřejmý je způsob, jakým jsou demokracie ničeny sociálními krizemi. Přemýšlejte o tom takto: Demokracie je mnohem víc než stisknutí tlačítka nebo označení políčka na volebním lístku. Jde nad rámec matematické jistoty volebních výsledků a vlády většiny. Nelze to redukovat na zákonnou vládu prostřednictvím nezávislých soudů nebo navštěvování místních veřejných setkání a sledování nejnovějších zpráv načmáraných přes obrazovku. Demokracie je celý způsob života.

Je to svoboda od hladu, ponižování a násilí. Demokracie je veřejným znechucením pro bezcitné zaměstnavatele, kteří špatně zacházejí s dělníky, zaplatili almužnu za odblokování páchnoucích kanalizací a škrábání sr*t z latrín. Demokracie říká ne každé formě lidské a nelidské nedůstojnosti. Je to úcta k ženám, něha k dětem a přístup k zaměstnání, které přináší uspokojení a dostatečnou odměnu pro pohodlný život.

Ve zdravé demokracii nejsou občané nuceni cestovat v autobusech a vlacích jako dobytek, brodit se špinavou vodou z přetékajících kanalizací nebo dýchat jedovatý vzduch. Demokracie je veřejný a soukromý respekt k různým způsobům života. Je to pokora: ochota připustit, že pomíjivost činí veškerý život zranitelným, že nakonec nikdo není neporazitelný a že obyčejné životy nejsou nikdy obyčejné. Demokracie znamená rovný přístup ke slušné lékařské péči a sympatie k těm, kteří zaostávají. Je to odmítnutí dogmatu, že věci se nedají změnit, protože jsou přirozeně zafixovány v kameni. Demokracie je tedy neposlušnost: Odmítání smířit se s každodenními formami snobství a požírání ropuch, modlářství a lhaní, bull**t a šikany.

Možná si řeknete, pěkné principy, ale co se stane s demokracií, když po sobě následující vlády dovolí, aby jejich sociální základy byly poškozeny nebo zničeny? Nejkratší odpověď: Demokracie trpí zpomalenou sociální smrtí.

Zvláště když ústava slibuje svým občanům spravedlnost, svobodu a rovnost, roztříštění a rozbití společenského života vyvolává mezi občany pocit právní bezmoci. Soudnictví se stává zranitelným vůči cynismu, politickému vměšování a zajetí státu. Masivní nerovnováha bohatství, chronické násilí, hladomor a nerovnoměrně rozdělené životní šance se také vysmívají etickému principu, že v demokracii mohou lidé žít jako občanští partneři stejné společenské hodnoty. Je-li demokracie samosprávou sociálních rovných, kteří si svobodně volí své zástupce, pak velké sociální utrpení činí demokratický princip naprosto utopickým. Nebo se z toho stane groteskní fraška.

Domácí násilí, prohnilá zdravotní péče, rozšířené pocity sociálního neštěstí a každodenní nedostatek jídla a bydlení ničí důstojnost lidí. Nedůstojnost je formou všeobecného sociálního násilí. Zabíjí ducha a podstatu demokracie. Když vyhladovělé děti v noci pláčou, aby spaly, když se miliony žen necítí bezpečně a mnoho migrujících pracovníků žijících za otrocké mzdy je nuceno uprchnout, aby si zachránily život, oběti pravděpodobně nebudou věřit, že jsou hodné práv nebo schopné. jako občané bojující za svá vlastní práva nebo za práva druhých. Bezmocní jsou zbaveni sociální nedůstojnosti a jsou okrádáni o sebeúctu.

Není pochyb o tom, že schopnost občanů vrátit úder, vyvolat miliony vzpour proti bohatým a mocným, nelze v demokracii v zásadě nikdy podceňovat. Ale hrubou skutečností je, že společenská nedůstojnost podkopává schopnost občanů aktivně se zajímat o veřejné dění a kontrolovat, ponižovat a urážet mocné. Občané jsou nuceni smířit se se státními a firemními omezeními základních veřejných svobod. Musí si zvyknout na velké peníze, sledování, obvinění obušky, preventivní zadržování a policejní zabíjení.

Tím ale skandál nekončí. Neboť když jsou miliony občanů denně pronásledovány společenskými nedůstojnostmi, mocným je uděleno oprávnění vládnout svévolně. Miliony ponížených lidí se stávají terčem. Někteří ze spodních vrstev a mnozí ze střední a vyšší třídy se k věcem veřejným obracejí zády. Jednohlasně břicha proti politikům a politice. Ale nespokojení nedělají nic. Samolibost a cynická lhostejnost plodí dobrovolné otroctví. Nebo nespokojení začnou toužit po politických vykupitelích a vládě s ocelovou pěstí. Bezmocní a privilegovaní si podávají ruce, aby si přáli mesiáše, který slibuje bránit chudé, chránit bohaté, vyhánět démony zkaženosti a nepořádku a očistit duše lidí.

Když se to stane, přichází demagogie. Zbavení postavení občanů podněcuje chvástání a pobouření mezi mocnými vůdci, kteří se přestanou starat o jemnosti veřejné integrity a sdílení moci. Jsou přesvědčeni, že dokážou proměnit olovo ve zlato. Ale jejich arogance něco stojí. Když demokraticky zvolené vlády přestanou být odpovědné společnosti oslabené špatným zdravím, nízkou morálkou a nezaměstnaností, demagogové mají sklony k slepotě a neschopnosti. Dělají neopatrná, pošetilá a nekompetentní rozhodnutí, která posilují sociální nerovnosti. Udělují licenci velkým tržním a vládním hráčům – poligarchům –, aby o věcech rozhodovali. Ti, kteří vykonávají moc ve vládních ministerstvech, korporacích a veřejných/soukromých projektech, nepodléhají demokratickým pravidlům veřejné odpovědnosti. Jako plevel v neudržované zahradě vzkvétá korupce. Téměř každý musí platit úplatky, aby měl přístup k základním veřejným službám. Mocní se přestávají starat o jemnosti veřejné integrity. Dochází k selhání institucionální demokracie.

A konečně, při absenci přerozdělovacích politik veřejného blahobytu, které zaručují dostatek jídla, přístřeší, bezpečí, vzdělání a zdravotní péče utlačovaným, se demokracie proměňuje v pouhou fasádu. Volby stále probíhají a o lidech se hodně mluví. Demokracie ale začíná připomínat luxusní masku, kterou nosí bohatí političtí predátoři. Samospráva je zabita. Následuje vláda silných ozbrojených sil bohatých a mocných poligarchů ve jménu lidu. Fantomová demokracie vedená lapdogovými médii se stává realitou. Společnost je podřízena státu. Od lidí se očekává, že se budou chovat jako loajální subjekty, jinak ponesou následky. Důkladně 21. století typ pravidla shora dolů nazývaný despotismus triumfuje.

Možná takto umírá demokracie v Indii?

Tento sloupek se poprvé objevil v tištěném vydání 31. července 2021 pod názvem ‚Přízračná demokracie‘. John Keane je profesorem politiky na univerzitě v Sydney a WZB (Berlín). Je spoluautorem (s Debasishem Royem Chowdhurym) knihy To Kill A Democracy: India’s Passage to Despotism (Oxford University Press, 2021)