Jak se zrodil Bangladéš

Za 50 let od své nezávislosti na Pákistánu se Bangladéš posunul mimo náboženství a teorii dvou národů.

Generálporučík Jagjit Singh Aurora, východní velitelství GOC-in-C, hovoří s jawany a důstojníky v Comilla v Bangladéši během války 8. prosince 1971 (Zdroj: PIB)

V dubnu 1946 řekl Maulana Abul Kalam Azad novináři Shorish Kashmiri v rozhovoru, že v poptávce Jinnah po Pákistánu vidím jen vážná nebezpečí. Všimněte si také něčeho jiného. Bengálsko se zatím Jinnahově kontrole vyhýbalo. A ještě neví, že Bengálsko se prostě nepoddává vnější dominanci a autoritě. Bengálci budou dříve nebo později protestovat. Věřím, že východní Pákistán se nikdy nemůže smířit s nadvládou západního Pákistánu – oba nemohou nikdy koexistovat. Jejich víra je různorodá; co jiného má ty dva svazovat? Jediná skutečnost, že jsou muslimové, může být jen stěží soudržným faktorem.

Západní Pákistán připravil a donutil východní Pákistán ve více než jedné oblasti. Juta — a jiné plodiny — pěstované ve východním Pákistánu měly jejich ceny určované v západním Pákistánu; pouhá polovina zisků stékala zpět do východního Pákistánu. Jablka, hrozny nebo vlněné oděvy vyrobené v západním Pákistánu se prodávaly za desetinásobek ceny ve východním Pákistánu. Diskriminace byla taková, že sebemenší nesouhlas označoval člověka za nepřítele Pákistánu nebo islámu. Perzekuce, zatýkání, věznění byly na denním pořádku.

Pákistánská rezoluce byla schválena v Lahore v březnu 1940. V roce 1966 se sešli opoziční vůdci Pákistánu, kde šestibodový program vedl šejk Mujibur Rahman. Mělo to zárodky vybudování silného Pákistánu a samozřejmě svobodného Bangladéše. Pákistánští špioni a vojenská rozvědka neztráceli čas a změřili poselství o odtržení a sebeurčení v šestibodovém programu. Komunistický vůdce Moni Singh po osvobození řekl: Bangabandhu měl plán osvobození v hlavě už v roce 1951.

Liga Awami a Bangabandhu zahájily celostátní shromáždění ve prospěch šestibodového programu z března 1966. Hnutí se rozšířilo. Mujibur, spolu s mnoha dalšími, byl zatčen. Věznice je však nemohla udržet dlouho a museli být propuštěni. Režim Ayub Khan obvinil demonstranty z případu spiknutí Agartala. Lidé ve východním Pákistánu povstali jako jeden celek a usilovali o propuštění Mujibura Rahmana. Byl uložen § 144. Slogany stoupaly do vzduchu — Jai Bangla (Hail Bangla), Tomar Amaar Thikana, Padma, Meghna, Jamuna (Náš domov je tady, víš?/ Kam proudí Padma-Meghna-Jamuna); Dhaka Na Pindi, Dhaka, Dhaka (Dej nám Dhaku, ne Pindi/ Dej nám Dhaku každý den!). O východním Pákistánu nebo východním Bengálsku se již nezmiňoval žádný transparent ani slogan; celou cestu to byl Bangladéš. I tento autor napsal několik takových sloganů.

7. března Bangabandhu promluvil k národu. Jasně řekl: Tentokrát jde o boj za naši svobodu.

O půlnoci 25. března rozpoutal Pákistán genocidu v Bangladéši. Uprchlíci proudili do Indie. Indie stála při Bangladéši v jeho boji za svobodu a je třeba ocenit přínos Indiry Gándhíové – stejně jako indické armády – k osvobození Bangladéše.

Protože genocida začala v noci z 25. na 26. března, je připomínána jako den osvobození. Pákistánská nadvláda trvala dvě a půl desetiletí — náboženství a teorie dvou národů padaly na cestu.

Za pouhých osm měsíců existence Pákistánu dorazil Jinnah do Dháky a vystoupil na dvou shromážděních. Prohlásil urdštinu za státní jazyk západního a východního Pákistánu. Zapomněl, že lidé ve východním Pákistánu nemluvili urdsky – mluvili bengálsky. Zárodky Hnutí za jazyk Bangla – stejně jako bangladéšská válka za osvobození – lze vysledovat k Jinnahově proklamaci.

V Londýně jsem potkal pákistánského spisovatele, který v žertu řekl, že Pákistán i Bangladéš vděčí za své narození Jinnah. Společné náboženství nemůže sjednotit země a národy. Přes svou moudrost a bystrost jako politik byl k této otázce slepý.

Bangladéšská ústava měla čtyři hlavní principy – demokracii, socialismus, sekularismus a bengálský nacionalismus. Po atentátu na Bangabandhu však všichni čtyři zmizeli. Demokracie zůstává, pouze podle jména. Volby se ale konají.

Namísto bengálského nacionalismu vytvořil Ziaur Rahman, armádní důstojník, který se stal prezidentem, bangladéšský nacionalismus, začlenil muslimský nacionalismus do bangladéšského, čímž skoncoval se vším bengálským. Rahman si vyžádal zakázané Džamáát-e-Islami a nabídl občanství Amiru Ghulamovi Azamovi z Džamát-e-Islami pod záminkou, že i on je původem z Bangladéše a požádal o azyl v Pákistánu až poté, co se východní Pákistán odstěhoval. Další diktátor, Hussain Muhammad Ershad, přidal Bismillah do již přepracované ústavy. Islám se stal státním náboženstvím. Politické strany neprotestovaly.

Ta tradice pokračuje. Sheikh Hasina, dcera Bangabandhu Mujibur Rahman, je předsedou vlády Bangladéše již deset let. Zachovala Bismillah a islám jako státní náboženství. Před nástupem do úřadu se zavázala obnovit čtyři hlavní principy ústavy, ale zdržela se toho. Ve skutečnosti se více opírá o islám, islámské země a islámské strany.

Historie osvobození Bangladéše je půl století nesourodých a pestrých aspektů. Bylo svědkem atentátu na Bangabandhu, vlády dvou vojenských diktátorů, zformování SAARC z iniciativy Ziaura Rahmana, vojenského převratu a atentátu na Ziaura Rahmana, tří úřednických režimů, vlád v čele se dvěma premiérkami, vzestup téměř sto politických stran, všechny většinou islámské. Liga Awami a BNP a jejich příslušní vůdci — Sheikh Hasina a Begum Zia — jsou zatíženi rostoucími požadavky islámských stran. Zatímco tyto strany prosperují, o těch progresivních je sotva slyšet a vidět.

Bangladéš již není bezedným košem, jak jej popsal Henry Kissinger. Příjem země na hlavu je 2 064 $. Základní vzdělání nyní dosahuje téměř 98 procent. Za 50 let se Bangladéš posunul mimo náboženství a teorii dvou národů. Země se chlubí svou svobodou, svým místem mezi světovými národy.

Jai Bangla! Jai Bangladéš!

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 26. března 2021 pod názvem ‚Osvobození Bangladéše‘. Spisovatel je známý básník. Z bengálštiny přeložil Swati Ghosh.