V dobré víře: Pronásledován indickým duchem

Hegel psal více o Indii než o řeckém světě a zkoumal body konvergence a rozdílu.

Pozorné čtení jeho hojných spisů o Indii ve skutečnosti naznačuje, že indické myšlení skutečně Hegela nějak pronásledovalo. Představovalo jakési dotěrné dvojče, které nutně potřeboval setřást během vývoje své vlastní filozofie. (Foto: Creative Commons)

Pokud jde o pouhý počet slov, velký německý filozof Georg Wilhelm Friedrich Hegel věnuje ve svých obsáhlých spisech Indii a jejímu myšlení stejnou pozornost jako řeckému světu. Hegel skutečně píše více o tom, co popsal jako orientální svět, než o Řekech.

Zatímco o Hegelovi, který uzavřel svou obsáhlou Encyklopedii filozofických věd rozšířenou pasáží z Aristotelovy Metafyziky, bylo napsáno mnoho, kritici mlčky přešli mnohem delší pasáž súfijského učence, básníka a mystika Jelaleddina Rúmího ze 13. století, která jí těsně předcházela. , a o kterém Hegel říká, že se nemůže zdržet citování. Kritici skutečně mlčky přešli úžasnou skutečnost, že vyvrcholením Hegelova systému – tedy Filosofie jako nejvyššího vyjádření Absolutního ducha, jak je vyjádřeno v posledních odstavcích Encyklopedie – sestává asi 12 stran textu, 10 z nich je věnováno indickému umění, náboženství a filozofii. Proč by se tyto objevovaly právě tam na konci, na vyvrcholení všeho?

Neúnavné zapojení do Indie je nedílnou součástí Hegelova myšlení způsoby, které jsou v hegelovské (nebo indologické) vědě dosud neprozkoumané. Je pozoruhodné, kolik úsilí Hegel vynaložil na to, co často charakterizoval jako fantastické, subjektivní, divoké, snové, zběsilé, absurdní a opakující se. Hegel také představil sžíravou společenskou kritiku kastovního řádu, téma zopakované v mnoha jeho dílech. Ústředním provokativním problémem tedy je: Jsou-li indické umění, náboženství a filozofie tak hrubě neadekvátní Hegelovu filozofickému systému, co vysvětluje jeho fascinaci , trvající desetiletí, s tímto jedinečným způsobem?

Standardní odpovědí (když se někdo vůbec obtěžuje touto otázkou zabývat) je, že Hegel se pouze snažil ukázat, že je moudřejší a učenější než jeho četní rivalové, zejména němečtí romantici. To může být pravda, pokud to jde, ale nestačí to vysvětlit konzistentnost Hegelova zájmu nebo například výskyt Hegelových úvah o indickém myšlení dokonce i v závěrečných částech jeho Encyklopedie. Hegel mohl tuto antiromantickou agendu předat mnoha jinými prostředky než Indií. A i když indické umění, náboženství a filozofie byly pro Hegela těmi nejlepšími doménami, aby zastínil a přelstil své soupeře, stále to jen stěží odpovídá za posedlost viditelnou v jeho objemných, a co je důležité, vyvíjejících se přístupech k indickému duchu. Mnohem přiměřeněji vysvětlující je spíše předpokládat, že indické myšlení zaujalo Hegela pro jeho vlastní zásluhy, a ne pouze pro zástupnou válku.

Pozorné čtení jeho hojných spisů o Indii ve skutečnosti naznačuje, že indické myšlení skutečně Hegela nějak pronásledovalo. Představovalo jakési dotěrné dvojče, které nutně potřeboval setřást během vývoje své vlastní filozofie. Toto dvojče ho v určitém ohledu zjevně posedlo. Sám Hegel naznačuje podobnost indické filozofie s jeho vlastním myšlením, jako je pojetí absolutna (Brahman). Dosáhl však dvou jasných bodů v odlišení svých vlastních myšlenek od indické filozofie: Prvním bylo zaměřit se na svůj ústřední motiv svobody, a tak neustále brojit proti kastovnímu systému v indické společnosti a pokoušet se číst stopy nebo rezonance kastovnictví do celé šířky a hloubky indické historie, politiky, umění, náboženství a filozofie. Druhým bylo naznačit nutnost dialektického, progresivního zprostředkování. Často se tak zmiňoval o zdánlivé stagnaci indického myšlení jako protikladu.

Ale opravdu se někdy Hegelovi podařilo toto dvojče, které straší v jeho práci, vymítat? Po prostudování Hegelova obrovského souboru indických spisů může čtenář najít důvod pochybovat. Ale určitě to nebylo pro nedostatek Hegela, který se vehementně snažil.