V globalizovaném světě mateřský jazyk stále více ztrácí životní sílu

Domorodé jazyky mají stále více lokalizovanou a omezenou existenci – zahlceny globálními trhy, globální ekonomikou a globálními korporacemi. Mateřský jazyk je postupně těmito ohromujícími vlivy zakrnělý a je odsunut na okrajové místo v globální vesnici.

21. únor je dnem obětí a smutku. Oběť pro svůj mateřský jazyk.

Protesty, které vypukly 21. února 1952 v tehdejším východním Pákistánu proti uvalení urdštiny, zahájily v Bangladéši hnutí bengálštiny a jsou jádrem Mezinárodního dne mateřského jazyka. Uznání UNESCO přišlo v roce 1999 a vyhlásilo jej za den pozorování a oslavy domorodých jazyků po celém světě. Přáním bylo udržet a rozvíjet mateřský nebo rodný jazyk a chránit vzácné dědictví světových jazyků. Děje se to ve skutečnosti?

Domorodé jazyky, stejně jako většina etnických kultur, mají stále více lokalizovanou a omezenou existenci – přemožené globálními trhy, globální ekonomikou a globálními korporacemi. Mateřský jazyk je postupně těmito ohromujícími vlivy zakrnělý a je odsunut na okrajové místo v globální vesnici. Zpráva UNESCO uvádí, že každý den na celém světě vymírá téměř 1500 etnických jazyků. Jejich místo si uzurpují cizí jazyky, které usnadňují a zaručují úspěšný obchod a obchod a podporují ekonomiku.

Hluboká znalost mateřského jazyka usnadňuje asimilaci cizích jazyků a kultur. Severské země po dlouhých zkouškách a hodnoceních prosazovaly osvojování dvou jazyků již od základní školy: jazyk země a mateřský jazyk. V odlehlých oblastech zemí jako Švédsko a Norsko, kde žijí lidé různých etnik (většinou migranti z politických důvodů), se na základních školách zpravidla vyučují domorodé jazyky. Viděl jsem, jak se bengálština vyučuje v řadě předměstských škol ve Švédsku, Norsku a Finsku. Studenti jsou většinou žáci základních škol a jejich rodiče jsou političtí migranti; učitelé většinou pocházejí z Bangladéše, zatímco někteří jsou ze Západního Bengálska.

V poslední době tento systém zavedlo několik německých států, především v reakci na výzvy tureckého lidu. Od roku 2015 zahrnuje arabské uprchlíky. Bangla, hindština, urdština a tamilština ještě nenajdou místo, částečně proto, že studentů je méně a zkušení učitelé nejsou tak snadno dostupní. Dalším důvodem je, že uprchlíků ze subkontinentu ubývá; tvrdé zákony omezují jejich příliv. Bengálci však žijí ve Spojeném království již věky. Britský parlament má značný počet poslanců bangladéšského původu, kteří jsou nyní britskými občany. Ve správném Londýně vychází nejméně tucet banglských týdeníků. Čtyři televizní kanály (jeden z nich v jazyce Sylheti) a šest rozhlasových stanic Bangla (FM kanály) vycházejí z Anglie. Itálie je těsně na druhém místě, pokud jde o hostování bengálského obyvatelstva. I tam jsou banglské noviny, televize a rádio docela populární. Portugalsko, Řecko a Benelux (Belgie-Nizozemsko-Lucembursko) jsou domovem 20 000 lidí z Bangladéše a Západního Bengálska. Severní Amerika je v tomto ohledu samozřejmě hodně napřed. Jen z New Yorku vychází více než tucet banglských týdeníků; rádio a televize jsou stejně populární jako banglské knižní veletrhy a související programy. V Kanadě tomu není jinak.

Zdá se tedy, že Bengálci mají globální přítomnost. Ale lze totéž říci o jejich jazyce, Bangla? Je podporována a povzbuzována k rozvoji za jejími hranicemi? Vůbec ne. Vzhledem k tomu, že bengálsky mluvící obyvatelstvo ze dvou Bengálů zaujímá sedmé místo na světě, má banglaština stěží nějaké významné postavení. Ačkoli asijské oddělení na univerzitě v Heidelbergu v Německu vyučuje bengálštinu, počet studentů, kteří se ji učí, není vyšší než žalostných 10. Berlínská svobodná univerzita již nepořádá kurzy bengálštiny. Důvod? Nedostatek studentů. Výuka bengálštiny nezaručuje pracovní místa v zahraničí; ani mladí nemají zájem ocenit bengálskou literaturu. Bengálští čtenáři v Německu stěží uznali díla jakéhokoli básníka nebo autora psaného v banglánštině – jejich zájem přestal u Rabindranátha Thákura.

V Západním Bengálsku se zdá, že Bangla je z velké části považována za jazyk Bangladéše; Hindština je uznávána jako jazyk Západního Bengálska a Indie. Než takové tvrzení odsoudíme, je třeba poznamenat, že téměř 53 procent lidí v Kalkatě mluví hindsky. Vývěsní štíty v hindštině nebo angličtině jsou běžně viditelné v různých lokalitách Kalkaty. V Bangladéši a Západním Bengálsku rodiče posílají své svěřence do škol s angličtinou. Jsou stejně dychtiví představit dětem jazyk a literaturu Bangla?

21. únor je dnem obětí a smutku. Oběť pro svůj mateřský jazyk. Od osvobození Bangladéše však tento den nabyl oslavných rozměrů a ideál v jeho srdci je zapomenut. Nemůžeme za to ale nikoho vinit. Básnická setkání, literární setkání; měsíční knižní veletrhy; nejdéle trvající knižní veletrhy na světě; mladí lidé plní stánky s knihami, nasávají kulturu knižních veletrhů, ale zrovna nekupují knihy – to jsou ozdoby, se kterými jsme se rozhodli být spokojeni.

21. únor nejen poznamenal hnutí za mateřský jazyk; to vedlo stromek svobody k vyklíčení a kvést v Bangladéši. Vzbudilo to v nás bujarost. Byli jsme z toho dne tak euforičtí, že jsem zapomněl, že mám narozeniny. Moji přátelé přijdou a ptají se mě v den mých narozenin: Uděláme si dnes radost? Nebo truchlíme? Pamatují si, že jsem se narodil 21. února 1952 v Doharpara, Pabna. Bangla jazyk se narodil na vaše narozeniny, říkají. Přeformuluji jejich dobrou náladu v rýmu nebo dvou: Žiju ve svém jazyce/ A můj jazyk žije ve mně.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 20. února 2021 pod názvem ‚Jazyk ztráty‘. Spisovatel je bangladéšský básník. Kus byl přeložen z originálu v bengálštině Swati Ghosh.