Německý Özil moment

Případ fotbalisty ukazuje na selhání země řešit každodenní rasismus.

Özilův závod je klíčovým faktorem pro zklamané fanoušky Německa i pro prezidenta jeho fotbalové federace (DFB).Özilův závod je klíčovým faktorem pro zklamané fanoušky Německa i pro prezidenta jeho fotbalové federace (DFB). (fotografie AP)

Mesut Özil, hvězdný německý fotbalista, je dítětem z plakátu pro úspěšnou asimilaci diasporických rodin v době, kdy diverzita a kulturní integrace jsou módními slovy v diskurzu evropské politiky. Ten byl, jak je všeobecně známo, hecován německými fanoušky, když nedávno hrál za svůj národní tým na mistrovství světa kvůli fotografii, na které pózoval s tureckým silákem Recepem Erdoganem.

I když Francie tvrdí, že vymaže diasporické pozadí většiny svého vítězného týmu, Özilův závod je klíčovým faktorem pro zklamané fanoušky Německa i pro prezidenta jeho fotbalové federace (DFB). Události, které vedly k Özilovu veřejnému prohlášení z 22. července, stejně jako smíšené reakce, které vyvolalo, jsou téměř odpovědí na záměrné vybílení vlastních hráčů francouzskou vládou. Jak si všiml americký jihoafrický komik Trevor Noah poté, co byl pokárán za vtip na toto téma (Afrika vyhrála mistrovství světa ve fotbale), evropské země se zdánlivě nedokážou vypořádat s identitami s pomlčkami tak, jako to dělaly Spojené státy. Hráči z Belgie a Francie si také všimli, že jejich proměnlivá identita doslova závisí na jejich výkonu. Poselství ve všech jejich zkušenostech dohromady je, že úspěch se rovná (bílému) občanství. Rozšířením je selhání spojeno s místem (rodinného) původu.

Dá se však zpochybnit Noahovo tvrzení, že USA umožňují občanům z imigrantského prostředí oslavovat vícenásobné identity, kvůli čitelnosti jsou pomlčky. Özil se ve svém prohlášení značně pozastavuje nad podmínkami této dvojí identity. Turecko je pevně zakořeněno v kulturních a příbuzenských pojmech, které on prezentuje jako nesmlouvavé, zatímco jeho německá strana je jasně vyjádřena z hlediska politického občanství. Jeho představy o dobrém občanství jsou komunitně orientované (v darech charitativním organizacím a své alma mater) a kapitalistické (platí daně). V tomto prohlášení se snaží být vnímán jako Němec bez pomlček, možná proto, že jeho němectví je v současnosti napadeno.

I když zdůrazňuje, že není politik a nemůže Erdogana soudit, Özil si je zároveň velmi dobře vědom politických důsledků svého rozhodnutí jít na veřejnost. Jeho turecká strana, kulturní/rodinné já, je nedemokratická v tom, že se zdá, že nemá možnost odmítnout fotografii s prezidentem země, ze které pocházejí jeho rodiče. Jeho německá strana je ale demokratická v tom, že zpochybňuje podmínky, podle kterých se hodnotí jeho občanství. Zdá se také, že si dává právo napadnout německé veřejné osobnosti, včetně prezidenta DFB, ohledně jejich rasismu a jejich neschopnosti prosazovat multikulturalismus. Když podrobně popisuje rasistické zneužívání, kterého se on a jeho rodinní příslušníci dočkali, zastává názor, že jde o nebezpečný precedens pro společnost, když jsou dříve skryté rasistické tendence vysílány kvůli pouhé fotografii s Erdoganem.

Özilovo dvě já, jak je popsáno v jeho prohlášení, odráží politický moment v obou zemích. Turecko dělá poslední kroky k absolutismu po nedávno konaných volbách, kde nyní nechvalně známá fotografie sloužila jako reklamní trik. Samotné Německo je na křižovatce s obnovenými politickými nepokoji ohledně imigrace a kontroly hranic. S rostoucí popularitou alt-right Alternativy pro Německo hrozila Křesťanskosociální unie se sídlem v Bavorsku, že v červnu podnítí krizi EU kvůli kontrole hranic. Členové Levice (Die Linke) zoufale usilují o starší muže z dělnické třídy zprávami o kontrole hranic, zatímco části sociálních demokratů a Strany zelených zřejmě přehodnocují svůj postoj k imigraci.

Özil možná nebyl naivní, pokud jde o tureckou politiku, ale to, co se určitě přepočítal, byla nejistota občana, byť bohatého a slavného, ​​v zemi, kde se vznešené ideály multikulturalismu snažily nahradit tolik potřebný dialog o rase.

Na jiném mistrovství světa (2014) si dva němečtí fotbaloví fanoušci začernili obličej kvůli zápasu Německa s Ghanou. Odpor po celém světě byl rychlý, ale stejně jako u jiných zpráv o kampaních blackface došlo k odmítnutí zabývat se bolestivou historií této praxe. Jestliže se Němci v roce 2014 nebo během takzvané uprchlické krize v letech 2015-2016 bránili jakémukoli zapojení do rasy, Özil nyní přinutil společnost čelit svému rasismu.

V nedávno vydané knize White Fragility, pedagog a autor Robin DiAngelo, rozebírá odpor, který bílí Američané projevují vůči jakékoli konverzaci o rase. Jejich silně emocionální reakce jsou zakořeněny, píše, ve víře, že rasismus je omezen na úmyslné činy rasové diskriminace spáchané nemorálními jednotlivci. Vznešené nároky na rovnost a barvoslepý svět jsou běžnými tropy v prostorách, kde dominují bílí progresivní Američané, ale v západním světě to není norma.

Politická nekorektnost se v Německu nezřídka nosí jako odznak a konverzaci se nebojí přímo i nepřímo vyzdvihovat předpokládanou identitu Druhého. Schopnost Němců vidět a pojmenovat rasu by ve skutečnosti mohla být příležitostí k produktivnějšímu dialogu o rase, ale odpor je téměř stejně výrazný, ne-li větší, než ve Spojených státech. Rasismus je zde zcela jistě vnímán jako záměrný čin a neexistuje žádný slovník, který by popisoval každodenní zkušenosti rasy – ať už osoby barevné nebo dokonce bílé. Özilovo prohlášení vystavuje národ existenci této nemorální formy rasismu a nutí zemi, aby se zapojila do rasy i rasismu.