Chybné chápání zákona trojitého talaku vede k jeho zneužití

Fakta případu ukazují, že zákon je stejně vážně nepochopený, jako byl a stále je skutečný islámský zákon o rozvodu.

Zvláště špatně bylo pochopeno ustanovení o udělení kauce obviněnému manželovi podle § 7 zákona z roku 2019.

Z předběžné analýzy je zřejmé, že stěžovatelka jako tchyně druhého odpůrce (manželky) nemůže být obviněna z trestného činu vyslovení trojitého talaku podle zákona, neboť trestného činu se může dopustit pouze muslimský muž ( manžel), senát Nejvyššího soudu vedený soudcem DY Chandrachud, který si všiml v nedávném případu rozhodnutém podle zákona o muslimských ženách (ochrana práv na manželství) z roku 2019, obecně známém jako zákon proti trojitému talaku. Fakta případu ukazují, že zákon je stejně vážně nepochopený, jako byl a stále je skutečný islámský zákon o rozvodu.

Je třeba vysvětlit pozadí zákona proti trojitému talaku. Zjevně protiženské rozvodové zvyky, které převládaly v předislámské Arábii, zasadilo tvrdou ránu učením proroka Mohameda, který byl skutečně velkým sociálním reformátorem. Demonstrujíce pravdivost rčení staré zvyky tvrdě umírají, bezohlední muži v průběhu času inovovali způsoby a prostředky, jak obejít Prorokovo ušlechtilé učení. Jedním z nich byla praxe trojitého talaqu – opakování slova talaq třikrát – o kterém se věřilo, že způsobí okamžité rozpuštění manželství a neponechává žádný prostor pro jakékoli přehodnocení nebo usmíření. Namísto toho, aby tuto ohavnou inovaci uštípli v zárodku, muži zákona ji tehdejší doby nazvali talaq-ul-bidat a prohlásili ji za hříšnou, ale účinnou. Tento protichůdný koncept zůstal v módě po staletí v muslimských společnostech po celém světě. Reformátoři dvacátého století v některých zemích ovládaných muslimy se konečně probudili k potřebě zachránit rodiny před devastací a požadovali, aby to, co bylo náboženstvím hříšné, nebylo vynucováno zákonem. Země po zemi v Asii a Africe postupně legislativně rušily odpornou praxi trojitého talaku.

Indii trvalo mnohem déle, než ji následovala. Během britské nadvlády soudy přijímaly a prosazovaly tuto hříšnou, ale účinnou formu rozvodu a nazývaly ji konceptem špatným v teologii, ale dobrým v právu. V prvních letech po nezávislosti se někteří soudci Nejvyššího soudu – mezi nimi VR Krishna Iyer z Keraly a Baharul Islam z Assamu – pokusili probudit strážce státní moci k nutnosti jejího zrušení. Muslimský soudce z Keraly si naříkal: Měly by muslimské manželky trpět tuto tyranii navždy? Měl by jejich osobní zákon zůstat vůči těmto nešťastným manželkám tak krutý? Nemůže být vhodně upraven, aby zmírnil jejich utrpení? Sociální reformátoři také požadovali, aby to, co je špatné v teologii, bylo špatné také v právu. Nejvyšší soud země zjistil, že legislativa pro to nebyla nikde v dohledu, pokusil se v některých případech nepřímo omezit archaickou praxi a nakonec ji postavil mimo zákon v případu Shayara Bano z roku 2017. Výsledkem byl zákon proti trojitému talaku z roku 2019. této reformy soudnictví.



§ 498A indického trestního zákoníku (týrání ženy jejím manželem nebo jeho příbuznými) je často zneužíván. Tuto nepopiratelnou skutečnost kdysi uznal i nejvyšší soud, i když musel pod feministickým tlakem stáhnout opatření, která směřoval k omezení tohoto trendu. Stejně jako zmíněné ustanovení trestního zákoníku je i zákon proti trojitému talaqu z roku 2019 náchylný ke zneužití a jejich nečestná kombinace může způsobit zkázu rodinám. V odkazovaném případu trojitého talaqu právníci ženy z Keraly zahrnuli matku jejího manžela do FIR podané proti němu podle zákona z roku 2019 tím, že vágně odkazovali na uvedené ustanovení IPC. Aby pochopili rozumný fakt, že tento zákon je určen pouze k ukázňování chybujících manželů, potřebovali vzdělaní právníci poučení u Nejvyššího soudu.

Zvláště špatně bylo pochopeno ustanovení o udělení kauce obviněnému manželovi podle § 7 zákona z roku 2019. Mnoho právníků se mylně domnívá, že má přednost před obecným ustanovením o předběžné kauci podle § 438 trestního řádu. Brzy po přijetí zákona požádal muž obviněný ze spáchání trestného činu, který zákon vyvolal, o předběžnou kauci u nejvyššího soudu v Bombaji. Právníci jeho manželky argumentovali tím, že ustanovení § 7 zákona o neúplatnosti způsobilo, že ustanovení CPC se nevztahuje na případy podle jeho ustanovení. Soud správně odmítl argument a udělil kauci.

Naproti tomu v posuzovaném případě Nejvyšší soud v Kerale přijal stejný chybný argument, aby odmítl kauci matce obviněného manžela, která pak musela zaklepat na dveře nejvyššího soudu. Při vysvětlování postavení podle zákona soud důrazně konstatoval: Parlament nepřekonal ustanovení § 438 NOZ. V § 7 písm. c) ani jinde v zákoně není žádné zvláštní ustanovení, které by činilo § 438 nepoužitelným na trestný čin, který lze podle zákona trestat. Verdikt je významným krokem k zamezení zneužívání zákona proti trojitému rozvodu.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 9. ledna 2020 pod názvem ‚Potkání reformy‘. Autor je vážený právník a profesor Eminence, Institut pokročilých právních studií, Amity University.