Protest farmářů není definován svéhlavostí několika, ale duchem a odolností mnoha

Manish Tewari píše: Veřejné zakázky a MSP, slavnostní ujištění poskytnuté již v roce 1965, jsou záchrannou sítí agrární komunity. Vláda NDA/BJP chce nyní tuto architekturu sociálního zabezpečení rozebrat.

Farmáři v Red Fort v Dillí 26. ledna 2021 (Express Photo: Praveen Khanna)

Dillí nikdy Pandžábu nerozumělo a nerozumí tomu ani nyní. Pandžáb, o kterém se zmiňuji, je území, které se do roku 1966 rozkládalo od hranic Dillí až po Amritsar a zahrnovalo velké části současného Himáčalpradéše. Dvě desetiletí před tím se před rokem 1901 rozprostírala z Dillí do Péšávaru a dokonce ještě dále do průsmyku Khyber.

Abychom pochopili současnou agitaci farmářů, musíme porozumět historii, kultuře a lidem, kteří jsou v předvoji tohoto boje. Od 10. do 18. století prošlo těmito zeměmi nejméně 70 útočníků, kteří sestoupili po Khyberu, aby drancovali Indii, a čelili nejtvrdšímu odporu. Ohněm a zuřivostí tak byli posvěceni lidé, kteří si zvykli bojovat a přežít i v těch nejnepříznivějších podmínkách. V tomto procesu získali fatalistický realismus, který lze shrnout do jedné fráze, khada pita lahe da, baki Ahmed Shahya da (cokoli sníte a vypijete, je vaše, zbytek si Ahmed Shah Abdali odnese).

Po neúspěšné první válce za nezávislost v roce 1857 se Britové vzdálili od svých tradičních náborových míst tím, že vytvořili teorii bojových ras. V důsledku toho se kolem 70. let 19. století začal z nerozděleného Paňdžábu konat velmi těžký nábor do britské indické armády.

Během 1. světové války odvedli Britové z provincie asi půl milionu mužů. Tento proces narukování zesílil během druhé světové války s počtem překračujícím milion. Když druhá světová válka v roce 1945 skončila, většina těchto vojáků byla demobilizována a vrátila se do svých vesnic.

Proti vůli a přání lidí byl Paňdžáb v roce 1947 rozdělen. Mezi červencem a zářím 1947 bylo v samotném bývalém britském Paňdžábu od Péšávaru po Dillí povražděno více než milion nevinných. To byl přímý výsledek zmrzačení silně militarizovaného regionu bez přemýšlení o jeho důsledcích. To je důvod, proč se Partition v Paňdžábu nazývá Ujara (devastace) a ne Batwara.

Po nezávislosti začaly miliony lidí život znovu jako uprchlíci. Zemědělství, ozbrojené síly a imigrace se staly hlavními povoláními obyvatel tohoto regionu. Postupem času, v důsledku náborové politiky mužského obyvatelstva v roce 1966, podíl regionu v ozbrojených silách začal klesat a se zvyšujícími se bariérami přistěhovalectví se zemědělství brzy stalo pro lidi hlavní oporou. Vzhledem k tomu, že v roce 1965 se nad obzorem rýsovala válka s Pákistánem, ozbrojené síly se obávaly, že by v případě vnitřních nepokojů v nerozděleném Paňdžábu byly omezeny v boji proti Pákistánu.

Redakční|Farmářské odbory si nemohou mýt ruce nad násilím, diskredituje to dlouhou zimu pokojných protestů, činí řešení obtížnějším

Vláda Unie pod vedením premiéra Lal Bahadur Shastri přijala tři závazky vůči Sant Fateh Singhovi výměnou za to, že se vzdal své hrozby sebeupálení v Akal Takhtu 25. září 1965. Tato ujištění byla vytvořením pandžábsky mluvícího státu, otevřeného - ukončené veřejné zakázky a zajištěná návratnost zemědělské produkce. Food Corporation of India založená v roce 1965 tak začala spravovat režim minimální podpůrné ceny a paradigma veřejných zakázek. To jsou závazky, o jejichž pokračování se farmáři pokojně agitující po celé měsíce, kromě otupělosti několika na Den republiky, snaží.

Mimochodem i dnes mají Paňdžáb, Harijána, Himáčalpradéš a Dillí spolu s unijními územími Čandígarh a J&K 21,88% podíl mezi vojáky a nižšími důstojníky (JCO) v armádě. Samotný Pandžáb posílá 89 893 vojáků a JCO – 7,78 procenta z celkové síly. Tato čísla jsou bohužel na hony vzdálená době před rokem 1966. Kolektivní populace tohoto severozápadního regionu je mimochodem pouze 7,47 procenta populace země.

Jaká je pro agitující zemědělce ekonomika zemědělství? Konvenční moudrost tvrdí, že 84 procent farmářů v tomto regionu vlastní pozemky o rozloze pouhých tří až pěti akrů. Většina farmářů pěstuje pouze dvě plodiny. Pšenice zasetá v listopadu se sklízí v dubnu a rýže zasazená v červnu se sklízí začátkem října.

Jeden akr půdy v dobrém roce dává asi 20-24 centů pšenice. Quintal odpovídá 100 kilogramům. Ve špatném roce může výnos klesnout o polovinu nebo tři čtvrtiny, tedy na 7-10 centů. Při minimální ceně podpory (MSP) ve výši 1 925 Rs za cent může farmář získat asi 38 500 Rs za akr.

Vstupní náklady však dosahují zhruba 11 300 Rs na akr. Za šest měsíců tvrdé práce si tak vydělá asi 27 200 Rs na akr, což znamená zhruba 4 530 Rs měsíčně. Pokud má farmář pozemek o velikosti tří akrů, přijde to až na 13 590 Rs měsíčně. To nebere v úvahu mzdu celé čtyřčlenné nebo pětičlenné rodiny, která by dřela dnem i nocí.

Ekonomika druhé plodiny je následující. Výnos rýže na akr je asi 22-25 quintalů v dobrém roce. Při MSP ve výši 1 870 Rs za quintal to znamená 46 750 Rs na akr. Se vstupními náklady 13 800 Rs si farmář vydělá asi 32 950 Rs na akr za šest měsíců tvrdé práce, což se promítne do 5 490 Rs měsíčně. Nyní, pokud má pozemek o rozloze tří akrů, znamená to 16 470 Rs měsíčně pro celou rodinu.

V dobrém roce si tak rodina může vydělat asi 15 030 Rs měsíčně. Tento příjem doplňují některým chovem mléka a drůbeže. To se týká MSP a veřejných zakázek. Ti bez něj jsou na tom daleko hůř. Pokud však dojde k nějakému nepřirozenému jevu, může to všechno jít dolu vodou. Tato čísla neberou v úvahu všeprostupující přízrak zadluženosti venkova. Toto jsou skromná čísla, o která zemědělci bojují, vzdorují nachlazení a COVID-19 a vláda chce vzít i toto pryč.

Veřejné zakázky a MSP, slavnostní ujištění dané již v roce 1965, jsou tak záchrannou sítí agrární komunity. Vláda NDA/BJP chce nyní tuto architekturu sociálního zabezpečení rozebrat. Vzhledem k étosu regionu neexistuje způsob, jak by farmáři dovolili, aby jejich pozemky byly předány oligarchům a chaebolům, aby je dále ožebračili. Přesně s tím tyto farmářské zákony počítají. To je podstata agitace.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 28. ledna 2021 pod názvem ‚Punjab ki Baat‘. Spisovatel je vůdce Kongresu, právník, poslanec a bývalý ministr informací a vysílání Unie.