Po desetiletí se indický hokej chlubil minulou slávou. Tokio poskytuje záblesk budoucnosti

Indie bez medaile za 41 let v tomto jediném sportu, který kdysi tak drtivě dominovala, konečně udělala čáru od minulosti k současnosti. Tokio může poskytnout nový začátek hry, která má svůj podíl na falešných úsvitech.

Pro hokejové bratrstvo by léta tak blízkých a zatím dalekých útrap mohla najít vysvobození.

V zemi vycházejícího slunce se indický hokej přesunul z temnoty do světla s olympijským bronzem, který má záblesk zlata. Indie bez medaile za 41 let v tomto jediném sportu, který kdysi tak drtivě dominovala, konečně udělala čáru od minulosti k současnosti. Od poslední olympijské hokejové medaile v roce 1980 je druhý nejoblíbenější sport v zemi se silným emocionálním spojením s masami o teskných vzpomínkách. Po celá desetiletí je hokej o vychloubání se zašlé slávy a přehnaných historkách, které se proplétají kolem zmuchlaných černobílých obrázků šlachovitých mužů v nadrozměrných látkových dresech svírajících medaile nebo trofeje. V digitální éře byla sláva indického hokeje přežitkem. Vše, co se v Tokiu změnilo, protože nervózní národ, který se probudil brzy s modlitbou na rtech, zaplavila vlna euforie. Jako Brazílie, když v roce 1994 vyhrála po 24 letech sucha fotbalové mistrovství světa. Nebo jako Západní Indie, pokud by to mělo změnit měřítko vrcholu Test kriketu. Nebo Roger Federer, pokud by znovu pokořil Wimbledon.

Pro hokejové bratrstvo by léta tak blízkých a zatím dalekých útrap mohla najít vysvobození. Neschopnost kvalifikovat se na olympijské hry v Pekingu bylo nejhlubší dno, stejně trýznivá byla demolice, kterou utrpěla v letech 1984 a 1988, která se v tomto pořadí objevila na pátém a šestém místě. Nebo srdcervoucí – porážka 1:0 s Austrálií ve finálovém zápase v bazénu v roce 1992 nebo bezbranková remíza proti Pákistánu, která jim zablokovala vstup do vyřazovacích bojů v následujícím vydání. V Sydney polské vyrovnání v 69. minutě v posledním zápase kulečníku uhasilo jejich medailové naděje. Nervozita na poslední chvíli měla být opakujícím se tématem. Sydney, Londýn a Rio posílily krutou realitu, že nejlepší dny indického hokeje nelze nikdy znovu vytvořit. Panoval strach, že by mohli navždy zůstat zmrazeni v rámech minulosti.

Tokio může poskytnout nový začátek hry, která má svůj podíl na falešných úsvitech. Několik juniorských světových titulů slibovalo, že se spící obr brzy probudí, ale brzy se převalí do dalšího spánku. Robustní systém, globální hokejová liga, nejmodernější infrastruktura a prvotřídní podpůrný personál byl na místě, ale seniorskému týmu stále chyběla jiskra a úspěch. Neustálé sekání a střídání trenérů tomu upíralo kontinuitu a konzistenci. Třída roku 2021 může poskytnout šablonu pro budoucnost. Indie, finanční hlavní město světového hokeje, nyní může hrdě vystavovat olympijskou medaili a šikovný mladý tým s neochvějným temperamentem. Hokejová velmoc éry trávy nyní může aspirovat na to být nejlepší i na astroturfu. Tokio by mohlo být spíše začátkem snu než cílem.



Tento úvodník se poprvé objevil v tištěném vydání 6. srpna 2021 pod názvem ‚Zlatý bronz‘.