Zákon o státním občanství rozlišuje, která jsou přiměřená, neporušuje článek 14

O zákonnosti novely zákona o občanství bylo mnoho pochybností. Návrh zákona však odpovídá indickému ústavnímu duchu. Zde je návod.

zákon o změně občanství 2019, kruté chování, Lok Sabha prošel CAB, zákon o změně občanství v parlamentu, amit shah zákon o změně občanství, CAB 2019, Kongres o CAB, opozice CAB, zákon o občanství muslimové, Indian ExpressO zákonnosti návrhu zákona bylo mnoho pochybností. Návrh zákona je však v souladu s indickým ústavním duchem. (Ilustrace od

Radostné zrození indického národního státu je společné s hrůzami rozdělení v roce 1947. Jejich přirozeným důsledkem byl příliv migrantů kvůli teorii dvou národů, kterou Západ a Východ Pákistán uplatňovaly. Mnoho indických států bylo postiženo procesem imigrace, který zpochybnil demografické rozměry států, protože příliv neustal ani po rozdělení. A naopak, mnohé menšiny se ocitly v nemilosti národů, které vyznávaly státní náboženství. V té době tvořilo obyvatelstvo Pákistánu i Bangladéše několik nemuslimů. Na rozdíl od Indie, která je sekulárním národem, jsou však Pákistán i Bangladéš islámské státy. Vzhledem k tomu, že je indický národní stát historicky a geograficky propojen jak s rodovými, tak s duchovními vazbami, není ničím jiným než povinností poskytnout útočiště nemuslimským menšinám, které byly v těchto zemích v posledních šesti desetiletích pronásledovány pro svou jinakost.

Tato povinnost je ústavní povahy a její genezi lze nalézt v debatách Ústavodárného shromáždění. Během debaty, která se konala o článcích 5 a 6 10. srpna 1949 na ustavujícím shromáždění, B. R. Ambedkar, předseda výboru pro návrh indické ústavy, vyjádřil potíže při navrhování článku 5:

Tento článek odkazuje na státní občanství nikoli v obecném smyslu, ale na státní občanství ke dni účinnosti této ústavy. Předmětem tohoto konkrétního článku není stanovit pro zemi trvalý zákon o státním občanství. Stanovení trvalého zákona o občanství bylo ponecháno na parlamentu, a jak členové uvidí ze znění článku 6 (současný článek 11), jak jsem se přestěhoval, celá záležitost týkající se občanství byla ponechána na parlamentu, aby rozhodl podle jakéhokoli zákona to může považovat za vhodné. Dále uvedl: … Není možné pokrýt každý druh případu pro omezený účel, totiž účel udělení státního občanství ke dni účinnosti ústavy. Pokud existuje nějaká kategorie lidí, která je vynechána ustanoveními obsaženými v tomto pozměňovacím návrhu, dali jsme Parlamentu následně pravomoc, aby je přijal.

V souladu s touto ústavní povinností předložila unijní vláda v parlamentu návrh zákona o občanství (novelu) z roku 2019.

Návrh zákona se snaží vložit do § 2 odst. 1 písm. b) nové ustanovení, které se zabývá definicí nelegálního migranta v zákoně o občanství z roku 1955, kde návrh zákona uvádí: Za předpokladu, že jakákoli osoba patřící k hinduistické, sikhské, buddhistické, džinistické, párské nebo křesťanské komunitě z Afghánistánu, Bangladéše nebo Pákistánu, která vstoupila do Indie 31. prosince 2014 nebo dříve a která byla ústřední vládou osvobozena od klauzule c pododdílu (2) oddílu 3 zákona o pasech (vstup do Indie) z roku 1920 nebo z použití ustanovení zákona o cizincích z roku 1946 nebo jakéhokoli pravidla nebo příkazu vydaného na jeho základě, nebude považováno za nezákonné. migranta pro účely tohoto zákona.

Mezi další významné rysy návrhu zákona patří výjimka udělená velké části severovýchodního regionu z použitelnosti navrhovaného zákona (kromě Manipuru), termíny pro vstup do Indie a doložka týkající se zámořských občanů Indie. Návrh zákona je projevem ústavního slibu učiněného těm, kteří utrpěli následky rozdělení a jeho důsledky.

O zákonnosti návrhu zákona bylo mnoho pochybností. Návrh zákona však odpovídá indickému ústavnímu duchu. Zde je postup:

pravomoc parlamentu přijmout návrh zákona. Zkoumání textu článku 11 indické ústavy ukazuje, že parlament je zmocněn přijmout jakýkoli zákon týkající se nabytí nebo ukončení občanství a všech dalších záležitostí týkajících se občanství. Dále bylo záměrem tvůrců ústavy, aby parlament měl pravomoc zahrnout ty, kteří v době vzniku ústavy nespadali do okruhu zákonů o občanství. Je proto v právech Parlamentu tento návrh zákona uzákonit a obstojí ve zkoušce řádného procesního procesu.

Presumpce zákonnosti. Základním výkladovým pravidlem je vždy domněnka ve prospěch ústavnosti zákona. Břemeno leží na tom, kdo na něj zaútočí, aby ukázal, že došlo k jasnému porušení ústavních principů. Tato domněnka může být v určitých případech vyvrácena tím, že se prokáže, že na základě zákona neexistuje žádná klasifikace a žádný rozdíl vlastní žádnému jednotlivci nebo třídě a nevztahuje se na žádného jiného jednotlivce nebo třídu – a přesto zákon zasahuje pouze konkrétní jednotlivec nebo třída. Je třeba vycházet z toho, že zákonodárce správně chápe a oceňuje potřeby svých vlastních lidí, že jeho právo směřuje k problémům projeveným zkušenostmi a že jeho diskriminace je založena na adekvátních důvodech.

Aby byla zachována domněnka ústavnosti, může soud vzít v úvahu obecně známé záležitosti, záležitosti zprávy, historii doby a takové skutečnosti, které mohly existovat v době zákonodárství. Legislativa tak může svobodně rozpoznat stupně poškození a může omezit své omezení na případy, kdy je potřeba považovat za nejzřetelnější. I když je třeba předpokládat dobrou víru a znalost stávajících podmínek ze strany zákonodárce, není-li zákonu nebo okolním okolnostem oznámeno nic, na základě čeho by klasifikace mohla přiměřeně být považován za podložený, nelze domněnku ústavnosti uplatňovat do té míry, že musí existovat nějaký nezveřejněný a neznámý důvod pro vystavení určitých jednotlivců nebo korporací nepřátelským nebo diskriminačním zákonům.

Návrh zákona splňuje výzvu, kterou představuje článek 14 indické ústavy. Na začátku to uvádí článek 14 stát neupírá žádné osobě rovnost před zákonem nebo stejnou ochranu zákonů na území Indie Zákaz diskriminace na základě náboženství, rasy, kasty, pohlaví nebo místa narození Článek 14 má pozitivní i negativní aspekt. Poskytuje stejnou ochranu zákona v jeho pozitivním aspektu. V negativním aspektu rovnosti před zákonem nutně následuje, že s osobami v nerovném postavení by se nemělo zacházet stejně.

V případě Ram Krishna Dalmia vs Justice SR Tendolkar , skutečný význam a rozsah článku 14 byl zopakován následovně; Nyní je dobře známo, že zatímco článek 14 zakazuje třídní legislativu, nezakazuje přiměřenou klasifikaci pro účely legislativy. Aby však test přípustné klasifikace obstál, musí být splněny dvě podmínky. i) že klasifikace musí být založena na srozumitelné diferenciaci, která odlišuje osoby nebo věci, které jsou seskupeny, od ostatních vynechaných ze skupiny, a ii) že tato diferenciace musí mít racionální vztah k cíli, jehož má být dosaženo předmětný zákon. Klasifikace může být založena na různých základech, jmenovitě geografických nebo podle objektů nebo povolání a podobně. Je nutné, aby existovala spojitost mezi základem klasifikace a předmětem posuzovaného zákona. Rozhodnutím tohoto soudu je rovněž dobře prokázáno, že článek 14 odsuzuje diskriminaci nejen hmotným právem, ale také procesním právem.

Výjimka z článku 14 je obecně testem přiměřené klasifikace a srozumitelného rozlišování. Návrh zákona obstojí ve zkoušce rozumné klasifikace, jak navrhl sedmičlenný soudce Nejvyššího soudu Indie ve věci Stát Západní Bengálsko vs. Anwar Ali Sarkar. V tomto případě Hon’ble Apex Court uvedl, že srozumitelná diferenciace znamená, že by mělo existovat měřítko pro rozlišení mezi těmi, kteří jsou zahrnuti a těmi, kteří jsou vyloučeni ze skupiny. V případě Navtej Singh Johar vs. Union of India Hon’ble Justice Indu Malhotra dále navrhl test srozumitelné diferenciace ve smyslu „rozumné diferenciace“. To znamená, že i měřítko pro zařazení nebo vyloučení by mělo být samo o sobě rozumné. Dále soudce Malhotra uvádí, že žádná legislativa nemůže rozlišovat na základě rysu, který je člověku vlastní. Klasifikace přijatá v návrhu zákona je jasná a podstatná a existují dostatečné důvody pro toto rozlišení.

V případě Parisons Agrotech (P) Ltd. vs. Union of India Nejvyšší soud rozhodl, že jakmile bude nalezen dostatek materiálu pro přijetí konkrétního politického rozhodnutí, vloží se do čtyř bodů článku 14 Ústavy, pravomoc soudního přezkumu by se nevztahovalo na určení správnosti takového politického rozhodnutí nebo na zjišťování, zda by mohly existovat vhodnější alternativy. Konalo se tak doložka o rovnosti nezakazuje zeměpisnou klasifikaci, pokud má rozdíl mezi zeměpisnými jednotkami přiměřený vztah k cíli, jehož má být dosaženo. Je proto na místě poznamenat, že zákonodárný sbor je v rámci svých práv k přijetí návrhu zákona. Pouhá skutečnost, že existuje rozdíl, nepředstavuje prima facie zpochybnění článku 14 Ústavy.

Dokonce i smíšený parlamentní výbor pro návrh zákona vyzval všechny zúčastněné/zainteresované strany, aby předložily svá prohlášení. Vláda se také zabývala důvodem vyloučení dalších sousedních zemí, jako je Srí Lanka a Myanmar, následovně: Vláda Indie vydala standardní operační postup (SOP) vide dopis ze dne 29.12.2011 pro jednání s cizími státními příslušníky v Indii, kteří tvrdí, že jsou uprchlíky. Tyto pokyny platí pro uprchlíky z různých zemí včetně Srí Lanky, Myanmaru atd.

Soudy umožňují přípustnou klasifikaci, která zahrnuje selektivní aplikaci práva podle požadavků, kde je sankcionováno. Zdá se, že ustanovení návrhu zákona provedla klasifikaci založenou na skutečnosti, že menšinové komunity jsou v uvedených zemích pronásledovány na základě svého náboženství a opouštějí svou zemi bez platných cestovních dokladů. Zavedením tohoto zákona indický stát prosazuje pozitivní diskriminaci, která je nezbytná, účelná a právně a ústavně přípustná.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 13. prosince 2019 pod názvem ‚Ústavní povinnost‘. Autor je senior právník se sídlem v Bombaji, vedoucí partner ve společnosti Parinam Law Associates a ředitel digitální nadace Bluekraft.