Karikatury v naší době nemusí být tupými nástroji. Zpráva musí být jasná, ne hlasitá

Charlie Hebdo, který se považuje za politicky levicový, by neměl mít nic proti imigrantům, ale karikaturou jako neomaleným nástrojem jim ublížil.

Lidé vzdávají úctu obětem před kostelem Notre Dame ve francouzském Nice v pátek 30. října 2020. (AP Photo/Daniel Cole)

Abychom upravili Einsteinův citát, karikatury by měly být co nejjednodušší, ale ne jednodušší. Karikatury Charlie Hebdo vypadají stále jednodušeji ve světě, který se stále komplikuje. Vzhledem k tomu, že nejjednodušší řešení, které se dnes nabízí, je jednodušší než nejjednodušší z kreslených filmů – cílevědomý teror – karikaturisté se musí divit, jak se do této šlamastiky dostali. A přehodnoťte ne z hlediska tahu pěstí, ale z hlediska nové perspektivy.

Karikatura Hebdo byla připravenou omluvou, spouštěčem zabíjení, nikoli příčinou. Provokace mohla pocházet z kina, psaní, hudby, módy nebo jídla. Organizovaný teror čeká na kontext a karikatura ho může snadno poskytnout, protože jeho úkolem je provokovat, zesměšňovat a urážet. Ale je to všechno, co karikatura dokáže?

Francouzský týdeník, který se považuje za politicky levicový, by neměl mít nic proti imigrantům, ale karikaturou jako neomaleným nástrojem jim ublížil. Francie má významnou muslimskou populaci, většinu z nich tvoří přistěhovalci. Značná část je věřících a nováčků v hostitelské kultuře, která je zvyklá zvládat takové excesy v karikatuře pokrčením ramen, štiplavým dopisem editorovi nebo spalujícím protikresleným filmem. Osadníkům bude chvíli trvat, než si takové dovednosti osvojí. Mezitím by se umělecká forma v jejich očích dostatečně démonizovala. Historicky jde o smutnou zradu trvalého pouta mezi imigrantem a kresleným uměním. Karikaturista Hebdo si znepřátelí ochotné přirozené čtenáře.

Redakce | Pěkný teroristický útok by měl posílit globální odhodlání proti extremistickým ideologiím, které využívají náboženství k terorismu a zabíjení.

Na konci 19. století se příchod komiksu shodoval se vzestupem velkých amerických měst vybudovaných vlnami imigrace. Významní historici kreslených filmů, jako je Judith O'Sullivanová, se nad tím dlouze zabývali. Ti, kteří přišli, se snažili naučit se americkou angličtinu a našli nejjednodušší učební pomůcku — komiksy v novinách, tištěné ve velkém a barevné. Úplně první komiksová postava, Yellow Kid, vytvořená Richardem Outcaultem, byla senzací a byla dost drahá na to, aby rozpoutala legendární mediální válku mezi dvěma novinovými barony – Josephem Pulitzerem, který byl průkopníkem jejího vydání v roce 1895 ve svém New York World, a jeho rival William Randolph Hearst, který jej po třech letech získal pro svůj New York Journal. Převážnou část čtenářů komiksů tvořila rostoucí populace migrantů.

Vystěhovalci se pustili do komiksů, které se pak nazývaly legrační, kde ručně kreslené kreslené postavičky mluvily štiplavou hovorovou angličtinou, ručně psanou do řečových balónků. Vzhled a dojem byl neformální a nezastrašující, celkem lákavý. Děti napodobovaly, rodiče četli a rodiny začaly mluvit nedokonalou angličtinou. Komiksová stránka novin se stala prvním zprostředkovatelem cesty migranta v zemi příležitostí.

Pravda, jedná se o sekvenční komiksy a ne o politické karikatury typu Charlie Hebdo. Přibližte se k domovu a zjistíte, že politická karikatura na migranta nepůsobí o nic méně. Hlavní indická karikatura byla politická a naše karikatury vyrostly ve městech a jejich okolí podporovaných migranty hledajícími práci, včetně samotných karikaturistů. Většina našich prominentních praktikujících od Shankara po RK Laxmana a Abu Abrahama po Sudhir Dar byli expati. A zvládli větší, nejistější demokracii než ty poválečné evropské ve Francii nebo západním Německu. Nebylo by snadné kreslit přes rozdělení subkontinentu, které přišlo se zrodem národa. A když to konečně vypadalo, že se zřízení usadí, přišla Pohotovost a cenzura tisku. V nejlepších dobách se karikaturisté a jejich redaktoři zabývali mnohovrstevnatým, mnohonárodnostním a často citlivým čtenářstvem. Na sousední Srí Lance čekaly karikaturisty těžší časy. Abych to zkrátil, mimo strukturované demokracie Západu si umělecká praxe poradila.

Přečtěte si také z Vysvětleno | Proč další karikatura Charlie Hebdo rozdmýchává napětí mezi Tureckem a Francií

To neznamená, že karikaturisté musí fungovat pod Damoklovým mečem a vytvářet vhodně vyhýbavé a bezpečné věci, na které čtenář nějak přijde. Takhle naši předchůdci nefungovali. Nejlepší z nich ani neořezávali obrázek, ani nemlsali slova. Jak se věci vyvíjejí, nebude to dlouho trvat a mnoho částí Evropy bude mít značnou populaci migrantů. Čtenáři kreslených filmů tam stále více začínají vypadat jako indičtí nebo na Srí Lance – smíšené, rozmanité, mladé. Dokonce i potom by Charlie Hebdo mohl vesele pokračovat, ale málokdo k němu vzhlédne, jen proto, že je evropský.

Mladší karikaturisté z celého světa by hledali jinde. Čelí tíživé situaci, kdy budou muset činit nemožná rozhodnutí a ostré rozdíly – řekněme mezi soucitným náboženstvím a těmi, kdo v jeho jménu mají meč. Milovali by Mika Luckoviche za jeho klasiku při útoku 11. září na World Trade Center. Luckovich nakreslil svatý Korán stojící jako věž a ukázal malé letadlo označené jako islámští teroristé, které se do něj chystá narazit

Uprostřed vzmáhající se islamofobie, která následovala po teroristickém útoku, se objevila zpráva, všechno, jen ne hlasitá, ale křišťálově jasná, o tom, jak nepravdiví byli tito bigotní k náboženství, na které přísahali. Ve stejném duchu natočil Art Spiegelman In the Shadow of No Towers (2004), grafický román, který se stejným opovržením zachází s Al-Káidou a Pentagonem. Mistr odmítl volit mezi terorem a státem, který jej zneužil k podkopání vlastní proklamované demokracie.

Charlie Hebdo takové váhání nemá. Bez přemýšlení to bere strany. Má to výhodu dědictví: Náladu západní Evropy, která se po porážce nacistů lehce nadechla. Umělecká praxe Charlie Hebdo, založená v roce 1970, oslavuje okamžik druhé světové války, který zvolil nespoutanou svobodu před vším ostatním. Volba už není tak jednoduchá — mezi zlým Hitlerem a osvobozujícími armádami. Právě teď nejmocnější voliči světa nečiní ani z poloviny tak jasnou volbu – mezi Trumpem a jeho vyzyvatelem. A není v dohledu žádná třetí světová válka, která by urovnala záležitosti a přinesla karikaturistům tolik potřebnou jasnost.

Tento článek se poprvé objevil v tištěném vydání 3. listopadu 2020 pod názvem ‚Po Charlie Hebdo‘. ep.unny@expressindia.com

ČTĚTE | Francouz Emmanuel Macron muslimům: „Slyším váš hněv, ale nepřijmu násilí“