Může SAARC zaplnit mocenské vakuum po stažení USA z Afghánistánu?

Dinesh Bhattarai píše: Setkání vůdců, dokonce i na vrcholu napětí, v regionu zatíženém vrozeným podezřením, nedorozuměním a nepřátelstvím je významnou silou SAARC, kterou nelze přehlédnout.

Stažení americké armády z Afghánistánu vyvolalo obavy ze zesílení ultranacionalismu.

Jižní Asie je nejsložitější a ostře sledovaná oblast světa. Region je sužován neurovnanými územními spory, ale i přeshraniční kriminální a podvratnou činností; zůstává divadlem pro etnické, kulturní a náboženské napětí a soupeření. Současný vzestup ultranacionalismu se odehrává na pozadí krvavé historie opakovaných mezistátních válek a nesčetných vnitrostátních konfliktů. Sousedé Indie a Pákistán vyzbrojení jadernými zbraněmi jsou ve sporu. Přeshraniční terorismus opět udělal z regionu, jak jej kdysi považoval bývalý americký prezident Bill Clinton, za nejnebezpečnější místo na světě.

Stažení americké armády z Afghánistánu vyvolalo obavy ze zesílení těchto trendů. Generál Scott Miller, nejdéle sloužící americký velitel v Afghánistánu, varoval, že občanská válka je jistě cestou, kterou lze vizualizovat, pokud bude pokračovat na trajektorii, na které se právě nachází. To by teď mělo zajímat celý svět. Afghánistán byl dějištěm dvou velkých válek. První začala v roce 1979, kdy sovětské síly napadly Afghánistán. V reakci na to Spojené státy uzavřely nesvatá a neklidná spojenectví – spolupracovaly s Pákistánem, Saúdskou Arábií a dalšími, zatímco podporovaly afghánské mudžahedíny proti Sovětům. Poté, co se Sověti stáhli z Afghánistánu v roce 1988, USA rychle následovaly. Vakuum usnadnilo růst náboženského fanatismu a vznik Talibanu, což z Afghánistánu udělalo bezpečné útočiště pro teroristy z Al-Káidy.

Na počátku 21. století se Afghánistán stal dějištěm teroristických útoků z 11. září proti Americe. V roce 2001 šla americká armáda do Afghánistánu, aby narušila základnu teroristických operací a zaútočila na vojenské schopnosti režimu Talibanu. Dvě desetiletí po americké invazi zprávy OSN naznačují, že Taliban a Al-Káida zůstávají úzce spjaty a nevykazují žádné známky přerušení vazeb.

Regionalismus může být opatřením pro budování důvěry, které má přinést společné odhodlání zvládat společné výzvy. V roce 1985, na vrcholu studené války, vytvořili vůdci jihoasijských národů – jmenovitě Bangladéše, Bhútánu, Indie, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Srí Lanky – regionální fórum. Jihoasijská asociace pro regionální spolupráci (SAARC) byla založena s cílem přispívat k vzájemné důvěře, porozumění a uznání problémů toho druhého. Afghánistán byl přijat za člena v roce 2007. Navzdory rámci, který SAARC poskytuje pro spolupráci mezi jihoasijskými národy, však zůstává od svého 18. summitu v roce 2014 v Káthmándú stranou a nečinný. Neobjevila se žádná alternativa, která by dala dohromady jihoasijské země pro vzájemně výhodnou diplomacii.

Třetí summit SAARC v roce 1987 přijal Regionální úmluvu o potlačování terorismu a aktualizoval ji v roce 2004 podpisem dodatkového protokolu. Tyto nástroje demonstrují kolektivní závazek zbavit region teroru a podporovat regionální mír, stabilitu a prosperitu.

V březnu loňského roku se indický premiér Narendra Modi chopil krize Covid-19 a využil pečeť SAARC ke svolání videokonference vedoucích představitelů SAARC. Zdůraznili potřebu spolupráce na regionálním základě v boji proti pandemii. Pokud by se jednání nekonalo pod hlavičkou SAARC, vedoucí představitelé z osmi zemí by se tak rychle nesešli tak rychle. Taková schopnost sbližovat členské státy ukazuje potenciální sílu SAARC.

Význam SAARC jako největší regionální organizace pro spolupráci při stabilizaci a efektivní transformaci regionu se stává stále samozřejmější. Umožnění, aby se SAARC stal nefunkčním a irelevantním, značně narušuje naši schopnost řešit realitu a narůstající výzvy, kterým čelí státy SAARC. Neschopnost jihoasijských národů jednat ve shodě uvrhne jižní Asii do nebezpečného divadla neshod a eskalace napětí s džihádistickými milicemi v popředí, což uvede celý region do zmatku. SAARC je zapotřebí jako institucionální lešení, které umožní diplomacii a koordinaci, která je nezbytná mezi členskými státy, aby bylo možné adekvátně reagovat na četné hrozby a výzvy, kterým region čelí.

Za 36 let existence SAARC vyvinul hustou síť institucí, vazeb a mechanismů. Na začátku Indie tušila, že je to způsob, jak se proti ní mohou menší sousedé spolčit. Tyto obavy se ukázaly jako neopodstatněné. SAARC významně přispěl k rozvoji občanské společnosti a iniciativám druhé řady. Ačkoli charta SAARC zakazuje bilaterální záležitosti na formálních fórech, summity SAARC poskytují jedinečné neformální okno – ústup – pro lídry, aby se setkali bez asistentů a naplánovali budoucí směry jednání. Spojení vůdců, dokonce i na vrcholu napětí, v regionu zatíženém vrozeným podezřením, nedorozuměním a nepřátelstvím je významnou silou SAARC, kterou nelze přehlédnout.

Členové SAARC patří k zemím s nejvyšším počtem vojáků do mírových misí OSN. Po stažení USA z Afghánistánu by mohly být prozkoumány společné mírové síly z regionu SAARC pod záštitou OSN, aby zaplnily mocenské vakuum, které by jinak zaplnily teroristické a extremistické síly.

Pokud by geopolitická dynamika po 2. světové válce mohla umožnit zarytým nepřátelům Francii a Německu dostatečně účinně se propojit a vytvořit Evropskou unii, není důvod, proč by se Indie a Pákistán nemohly spojit. SAARC má schopnost sbližovat národy. Jak řekl Nelson Mandela, pokud chcete uzavřít mír se svým nepřítelem, musíte se svým nepřítelem spolupracovat. Pak se stane vaším partnerem.

Tento sloupek se poprvé objevil v tištěném vydání 26. července 2021 pod názvem ‚Případ pro oživení SAARC‘. Spisovatel byl poradcem pro zahraniční záležitosti premiérů Nepálu a velvyslancem při OSN