Černé peníze, červený sledě
- Kategorie: Sloupce
Korupci nelze vyřešit pouhým vyčištěním financování průzkumů. Problém je jinde.
S demonetizací zjevně novým normálem, prolomení spojení mezi korupcí, černými penězi a politickým financováním je prý další velkou výzvou. Tvrdí se, že pokud nebude tato souvislost přerušena, korupce nahlodá naše tělo politické a zanechá naši demokracii prázdnou.
Zdá se, že řešení má každý – od státního financování voleb až po transparentnost finančních příspěvků politickým stranám a kontrolu jejich výdajů. Obvykle nikdo nejeví zájem podrobit své závěry kritickému dotazování.
Toto chápání problému zdravým rozumem však ukazuje ohromující míru naivity. Logika běží takto – volby jsou drahá záležitost, vyžadující obrovské finanční investice; poctiví jsou odrazováni od účasti ve volební politice kvůli souvisejícím nákladům; obrovské vynaložené investice vyžadují návratnost a to nutí zvolené politiky ke korupci, což umožňuje dárci/investorovi zajistit slušnou návratnost investic. Politické strany slouží dvojím účelům: být štědrými příjemci černých peněz a poskytovat dárcům legitimitu a exkluzivní přístup k vlivu pro generování dalších černých peněz. Vzniká tak začarovaný kruh.
Jsou zde tři omyly. První je představa, že mezi politickým financováním a korupcí existuje kauzální řetězec vazeb, jako by ke korupci docházelo, protože je financována z nezaúčtovaných peněz – právě naopak. Politika je financována, protože politická moc poskytuje hojnost příležitostí k dravému zvelebování bohatství, a to způsobem, který žádný běžný podnik nedělá. Náklady na získání tohoto přístupu jsou ve vztahu k potenciální kořisti zanedbatelné. Dokud dominantním rysem indického státu zůstane chování honby za rentou, bude honba za politickou mocí i nadále přitahovat velké investice, špinavé nebo čisté.
Druhým omylem je, že barva peněz určuje chování těch, kteří se dostanou k moci, přičemž ti, kteří jsou zvoleni za černé peníze, budou pravděpodobněji zkorumpovaní než ti, kteří nejsou. Faktem je, že neexistuje žádná záruka, že osoba nebo strana, která se dostane k moci na základě transparentnějšího financování, se nebude oddávat korupci. Je to moc, která korumpuje, ne korupce, která dává sílu. Korupce přímo souvisí s příležitostmi – a ty jsou dostupné každému, kdo bude zvolen, za použití černých peněz nebo bílé.
Třetím omylem je uvažovat o poctivosti a nečestnosti jako o různých plemenech: Někteří lidé jsou ke korupci tolerantnější, ale příležitost korupci univerzalizuje. Pokud jsou zisky dostatečně vysoké, mohou být citliví i ti, kteří se původně odmítali.
Není pravda, že financování voleb nemá žádný vliv na úklid veřejného života; ano, ale ve skutečnosti neútočí na problém generování černých peněz prostřednictvím korupce. To je třeba udělat tam, kde se problém nachází: v rámci státního systému v Indii. Příležitost plodí korupci. Příležitosti vznikají kvůli asymetrii moci mezi státem a jeho občany. Čím větší a mocnější stát, čím větší sféra jeho působnosti, tím větší možnosti.
Co dělá indický stát zkorumpovanějším než většina ostatních? Souvisí to s přehnaným rozvojem státního aparátu ve vztahu k vývoji tříd ve společnosti, což ze státu dělá prakticky třídu sám pro sebe. Když sociolog Hamza Alavi nastínil svou tezi o nadměrném rozvoji, bylo to s odkazem na státní aparát, který se vyvinul v reakci na potřeby imperiálního britského státu, spíše než na třídy v indické společnosti, které byly v Independence nedostatečně rozvinuté. Stát se od té doby rozrostl v hormonálně nevyrovnaného Leviatana, který ovládá téměř všechny aspekty společenského a ekonomického života svých občanů a masivně rozšiřuje možnosti korupce.
Jaké korupční příležitosti ve státním systému jsou největším lákadlem pro ty, kdo usilují o politickou moc? Za prvé, příležitosti z monopolu přírodních zdrojů (půda, doly, lesy, řeky, spektrum); za druhé, z použití donucovací moci státu (policie, daně a boj proti korupci); tři související s monopolem na zdroje energie, zejména uhlí a uhlovodíky; čtyři, týkající se vytváření infrastruktury, železnic, silnic, přístavů, letišť; za pět, gigantické podniky proti chudobě – nákup a distribuce potravin, systémy záruk zaměstnanosti, programy rozvoje venkova atd.
Každý z těchto sektorů nabízí neomezené příležitosti pro hledání nájemného získáváním nebo udělováním diskrečních přídělů, koncesí a smluv. Tyto příležitosti jsou zakotveny ve struktuře státu: nemají mnoho společného s tím, který režim je u moci a jak došlo k jeho zvolení.
Podobně jako demonetizace zaútočila na špatný konec problému, pokusy o řešení financování voleb jsou podobně pošetilé. Aby bylo možné kontrolovat generování černých peněz, musí velký stát ustoupit: Musíme se více a více federalizovat a decentralizovat, upřímně a hluboce. Potřebujeme snížit vzdálenost mezi lidmi a státní mocí, aby demokratická odpovědnost fungovala na každé úrovni rozhodování. Potřebujeme posílit parlament a parlamentní dohled nad exekutivou. Potřebujeme komunity, aby ovládaly společné statky – a musíme přehodnotit způsoby, jakými rozhodnutí přijímáme my, nikoli za nás.
Místo přehodnocování správy věcí veřejných však vše, co děláme, je bezmyšlenkovitě přidávat další schémata, plány, programy a dotace ve jménu bezpečnosti, zmírňování chudoby a vytváření pracovních míst. Každý špatně navržený zásah jednoduše rozšiřuje příležitosti pro korupci. Financování voleb s tím nemá nic společného. Pokud se má problém korupce vážně řešit, odpověď spočívá v dnes již zapomenutém slibu našeho premiéra: Minimální vláda, maximální vládnutí.