Černé peníze, červený sledě

Korupci nelze vyřešit pouhým vyčištěním financování průzkumů. Problém je jinde.

černé peníze, korupce, demonetizace, korupce za černé peníze, demonetizační korupce, volební politika, volební politika, financování voleb, nezákonné financování voleb, korupce financování voleb, indický expresní sloupek, indické zprávyPolitika je financována, protože politická moc poskytuje hojnost příležitostí k dravému zvelebování bohatství, a to způsobem, který žádný běžný podnik nedělá.

S demonetizací zjevně novým normálem, prolomení spojení mezi korupcí, černými penězi a politickým financováním je prý další velkou výzvou. Tvrdí se, že pokud nebude tato souvislost přerušena, korupce nahlodá naše tělo politické a zanechá naši demokracii prázdnou.

Zdá se, že řešení má každý – od státního financování voleb až po transparentnost finančních příspěvků politickým stranám a kontrolu jejich výdajů. Obvykle nikdo nejeví zájem podrobit své závěry kritickému dotazování.

Toto chápání problému zdravým rozumem však ukazuje ohromující míru naivity. Logika běží takto – volby jsou drahá záležitost, vyžadující obrovské finanční investice; poctiví jsou odrazováni od účasti ve volební politice kvůli souvisejícím nákladům; obrovské vynaložené investice vyžadují návratnost a to nutí zvolené politiky ke korupci, což umožňuje dárci/investorovi zajistit slušnou návratnost investic. Politické strany slouží dvojím účelům: být štědrými příjemci černých peněz a poskytovat dárcům legitimitu a exkluzivní přístup k vlivu pro generování dalších černých peněz. Vzniká tak začarovaný kruh.

Jsou zde tři omyly. První je představa, že mezi politickým financováním a korupcí existuje kauzální řetězec vazeb, jako by ke korupci docházelo, protože je financována z nezaúčtovaných peněz – právě naopak. Politika je financována, protože politická moc poskytuje hojnost příležitostí k dravému zvelebování bohatství, a to způsobem, který žádný běžný podnik nedělá. Náklady na získání tohoto přístupu jsou ve vztahu k potenciální kořisti zanedbatelné. Dokud dominantním rysem indického státu zůstane chování honby za rentou, bude honba za politickou mocí i nadále přitahovat velké investice, špinavé nebo čisté.

Druhým omylem je, že barva peněz určuje chování těch, kteří se dostanou k moci, přičemž ti, kteří jsou zvoleni za černé peníze, budou pravděpodobněji zkorumpovaní než ti, kteří nejsou. Faktem je, že neexistuje žádná záruka, že osoba nebo strana, která se dostane k moci na základě transparentnějšího financování, se nebude oddávat korupci. Je to moc, která korumpuje, ne korupce, která dává sílu. Korupce přímo souvisí s příležitostmi – a ty jsou dostupné každému, kdo bude zvolen, za použití černých peněz nebo bílé.

Třetím omylem je uvažovat o poctivosti a nečestnosti jako o různých plemenech: Někteří lidé jsou ke korupci tolerantnější, ale příležitost korupci univerzalizuje. Pokud jsou zisky dostatečně vysoké, mohou být citliví i ti, kteří se původně odmítali.

Není pravda, že financování voleb nemá žádný vliv na úklid veřejného života; ano, ale ve skutečnosti neútočí na problém generování černých peněz prostřednictvím korupce. To je třeba udělat tam, kde se problém nachází: v rámci státního systému v Indii. Příležitost plodí korupci. Příležitosti vznikají kvůli asymetrii moci mezi státem a jeho občany. Čím větší a mocnější stát, čím větší sféra jeho působnosti, tím větší možnosti.

Co dělá indický stát zkorumpovanějším než většina ostatních? Souvisí to s přehnaným rozvojem státního aparátu ve vztahu k vývoji tříd ve společnosti, což ze státu dělá prakticky třídu sám pro sebe. Když sociolog Hamza Alavi nastínil svou tezi o nadměrném rozvoji, bylo to s odkazem na státní aparát, který se vyvinul v reakci na potřeby imperiálního britského státu, spíše než na třídy v indické společnosti, které byly v Independence nedostatečně rozvinuté. Stát se od té doby rozrostl v hormonálně nevyrovnaného Leviatana, který ovládá téměř všechny aspekty společenského a ekonomického života svých občanů a masivně rozšiřuje možnosti korupce.

Jaké korupční příležitosti ve státním systému jsou největším lákadlem pro ty, kdo usilují o politickou moc? Za prvé, příležitosti z monopolu přírodních zdrojů (půda, doly, lesy, řeky, spektrum); za druhé, z použití donucovací moci státu (policie, daně a boj proti korupci); tři související s monopolem na zdroje energie, zejména uhlí a uhlovodíky; čtyři, týkající se vytváření infrastruktury, železnic, silnic, přístavů, letišť; za pět, gigantické podniky proti chudobě – nákup a distribuce potravin, systémy záruk zaměstnanosti, programy rozvoje venkova atd.

Každý z těchto sektorů nabízí neomezené příležitosti pro hledání nájemného získáváním nebo udělováním diskrečních přídělů, koncesí a smluv. Tyto příležitosti jsou zakotveny ve struktuře státu: nemají mnoho společného s tím, který režim je u moci a jak došlo k jeho zvolení.

Podobně jako demonetizace zaútočila na špatný konec problému, pokusy o řešení financování voleb jsou podobně pošetilé. Aby bylo možné kontrolovat generování černých peněz, musí velký stát ustoupit: Musíme se více a více federalizovat a decentralizovat, upřímně a hluboce. Potřebujeme snížit vzdálenost mezi lidmi a státní mocí, aby demokratická odpovědnost fungovala na každé úrovni rozhodování. Potřebujeme posílit parlament a parlamentní dohled nad exekutivou. Potřebujeme komunity, aby ovládaly společné statky – a musíme přehodnotit způsoby, jakými rozhodnutí přijímáme my, nikoli za nás.

Místo přehodnocování správy věcí veřejných však vše, co děláme, je bezmyšlenkovitě přidávat další schémata, plány, programy a dotace ve jménu bezpečnosti, zmírňování chudoby a vytváření pracovních míst. Každý špatně navržený zásah jednoduše rozšiřuje příležitosti pro korupci. Financování voleb s tím nemá nic společného. Pokud se má problém korupce vážně řešit, odpověď spočívá v dnes již zapomenutém slibu našeho premiéra: Minimální vláda, maximální vládnutí.