Ahmadis a neopěvovaný hrdina

Role Zafrullaha Khana v historii Pákistánu není uznávána, protože patřil ke komunitě považované za odpadlíka.

Bílý minaret s vlajkou Ahmadiyya v Qadian, Indie. (Zdroj: Wikimedia [ve veřejné doméně])Bílý minaret s vlajkou Ahmadiyya v Qadian, Indie. (Zdroj: Wikimedia [ve veřejné doméně])

Každý odklon od ortodoxie není odpadlictvím, ačkoli hon na čarodějnice není monopolem žádného konkrétního náboženství, poznamenal kdysi V. R. Krishna Iyer. Problémem před vzdělaným soudcem, tehdy na lavici vrchního soudu v Kerale, bylo, zda by přijetí víry Ahmadiyya muslimem znamenalo odpadlictví. Jeho verdikt v případu Shihabuddin Koya z roku 1971 zněl: Když se podívám na problém bez sentimentu a vášně a v chladném světle zákona, bez váhání tvrdím, že sekta Ahmadiyya je islámu. Před nezávislostí vydaly vysoké soudy v Patně a Madrasu podobné verdikty. Uznání komunity Ahmadiyya jako sekty islámu ve zprávě o sčítání lidu z roku 2011 je v souladu s tímto právním postavením.

Podle svatého Koránu poslal bůh po stvoření světa četné božské posly, obecně nazývané proroci, aby vedli lidstvo. V mezinárodní muslimské komunitě vždy panovala široká shoda v tom, že prorok Mohamed byl Khatam-un-Nabiyin (pečeť proroků), za nímž bůh neposlal žádného jiného proroka.

Komunita Ahmadiyya považuje svého zakladatele Mirzu Ghulama Ahmada z Qadian v Paňdžábu za proroka a za proroka.



z toho důvodu je mainstreamoví muslimové neuznávají jako součást své komunity. Ale základní deklarace víry v islám – není nikdo, kdo by měl být uctíván, ale Alláh a Mohamed je jeho prorok – výslovně neříká, že Mohamed byl posledním prorokem. Právníci a soudci používají toto prohlášení ke kategorizaci Ahmadiyyů jako sekty islámu. Citují také náboženskou literaturu komunity, která popisuje Ghulama Ahmada jako podproroka, který pokračoval v poslání proroka Mohameda.

Při vynášení verdiktu u vrchního soudu v Kerale Iyer zvolal, že by mělo... být zarážející, kdyby jeden z nejváženějších představitelů země, která přijala islám jako státní náboženství, byl sám považován za odpadlíka. Země, o které se zmiňoval, byl Pákistán a význačným představitelem, o kterém hovořil, byl advokát Muhammad Zafrullah Khan, který v případech u vrchních soudů v Patně a Madrasu vznesl nároky na Ahmadise, aby byl uznán za muslimy.

Zafrullah Khan se narodil v nerozděleném Paňdžábu v roce 1893 v rodině vyznávající víru Ahmadiyya. Zúčastnil se konferencí u kulatého stolu v Londýně v letech 1930 až 1932, působil jako člen Ústředního zákonodárného shromáždění a později se stal soudcem Federálního soudu. Poté, co Mohammad Ali Jinnah vytvořil Pákistán na náboženských základech, prohlásil na ustavujícím shromáždění nově vytvořeného národa, že Pákistán bude sekulárním národem. Přitáhl Zafrullaha Chána na svou stranu rozervaného subkontinentu v naději, že bude jeho pravou rukou v rozvoji Pákistánu jako moderní země. Během jedné porady v pákistánském ústavodárném shromáždění Zafrullah Khan poznamenal: Je věcí velkého zármutku, že muslimové v období r.

úpadku, vysloužili si nezáviděníhodnou pověst netolerance. Ale to není chyba islámu. Islám od samého počátku hlásal a vštěpoval… toleranci. Jinnah se nedožil rozvoje své země jako neteokratického státu, ale jeho nástupci, Liaquat Ali Khan a Khwaja Nazimuddin, využili právní bystrost Zafrullaha Khana k ustavení sekulárního pověření Pákistánu. Byl jmenován ministrem zahraničí nově vytvořeného národa a později jeho stálým zástupcem v OSN. Vysloužil si vyznamenání jako první asijský prezident Valného shromáždění OSN.

Zafrullah Khan sloužil jako soudce Mezinárodního soudního dvora (ICJ) v Haagu — prvního ze subkontinentu. V době, kdy se vzdal úřadu u ICJ, nabyla náboženská ortodoxie v Pákistánu znepokojivých rozměrů. Premiér Zulfiqar Ali Bhutto byl nucen změnit ústavu země z roku 1973; dodatky učinily z Ahmadisů nemuslimskou menšinu v Pákistánu. Zafrullah Khan se rozhodl usadit v Anglii. Žil tam 10 let, ale vrátil se do Láhauru – navzdory tamní nepřátelské atmosféře proti Ahmadisům – aby 1. září 1985 naposledy vydechl.

Jsem proti tomu, aby indické sekulární soudy rozhodovaly o čistě teologických otázkách, a nemám co říci k soudním rozhodnutím týkajícím se náboženského postavení Ahmadiyyů. Ale nikdy nezapomenu na ten památný den v září 1970, kdy jsem měl to štěstí potkat Zafrullaha Khana. Tehdy jsem byl studentem v Londýně a setkání se Zafrullahem Khanem bylo skutečně splněným snem.

V naší části světa může náboženská víra – nebo nesprávná přesvědčení – uvrhnout do zapomnění i ty nejneobvyklejší akademické úspěchy. O velkém právnickém géniovi, na kterého by se mělo vzpomínat, se na obou stranách hranice nikdo neopěvuje, protože patřil ke komunitě zvané Ahmadiyya.