Po vítězství rozuzlení

Dozvuk bangladéšské války brzy pohasl a Indira Gándhí se ocitla v obležení.

Bývalá premiérka Indira Gándhíová (Zdroj: Reuters)Bývalá premiérka Indira Gándhíová (Zdroj: Reuters)

Když se podíváte na včerejšek, abyste vysvětlili dnešek, zítra: Lídři všech opozičních stran, sjednoceni pouze v nenávisti k Indiře Gándhíové a rozděleni vším ostatním, skočili do rozjetého vlaku JP.

Nejlepší hodina Indiry Gándhíové měla poměrně krátké trvání. Dosvit osvobození Bangladéše překvapivě rychle pohasl.

Jedním z důvodů bylo náhlé selhání dešťů v polovině roku 1972. Tato přírodní katastrofa přišla v době, kdy byly přeplněné sýpky její vlády vyprázdněny, aby nakrmily 10 milionů uprchlíků z Bangladéše. Aby toho nebylo málo, velké výdaje na válku ostře odčerpaly vládní fondy a devizové rezervy. Akutní nedostatek a rostoucí ceny potravin a dalších nezbytných potřeb vyvolaly hluboké nepokoje i mezi těmi, kteří dříve premiéra zbožňovali.

S krutostí bohů deště nemohla nic dělat. Ale bylo tu něco, co mohla a měla ovládat, ale neovládala to. Tímto destruktivním faktorem byla korupce, součást života Indie od nepaměti, která v její době nabývala obrovských rozměrů. Kvůli její nadřazenosti se její nohsledi, kteří se chlubili svou loajalitou k ní, stali zkorumpovanými a arogantními. Když proti nim byla v tisku nebo dokonce v parlamentu vznesena vážná a věrohodná obvinění, řekli jí, že útok nebyl proti nim, ale proti ní. Evidentně tomu věřila, protože začala používat svou hrubou většinu v parlamentu k tomu, aby všechna obvinění zavrhla. Tak začalo nesmrtelné zlo rozvratu parlamentu, někdy na celé zasedání.

V roce 1973 byly deště opět slabé. Neutěšenou situaci ještě znásobila tím, že nahradila tři vyšší soudce Nejvyššího soudu, kteří se v její konfrontaci s vyšší justicí nepřiklonili na její stranu. Toto oznámení zasáhlo zemi jako blesk a vyděsilo střední třídu, zejména ty v právnické profesi. Krátce nato světem otřásl první ropný šok a nejvíce zranil Indii, protože je téměř zcela závislá na dovážené ropě. To zhoršilo utrpení lidí a přidalo na jejich hněvu. Gándhí, která byla hrdá, musela požádat Mezinárodní měnový fond o velkou půjčku. Bylo to nabízeno za podmínek, které byly v rozporu s její populistickou politikou. Neměla jinou možnost, než to přijmout.

V té době se rýsovaly parlamentní volby v politicky klíčových státech Uttarpradéš a Urísa. Bylo zapotřebí obrovských volebních prostředků a všichni hlavní ministři Kongresu a další funkcionáři se museli snažit ze všech sil. To mělo vést k velkému pozdvižení nejprve v Gudžarátu a poté v celé zemi.

V Gudžarátu byl hlavním ministrem Chimanbhai Patel, později přezdívaný Chiman Chor (zloděj). Gándhí ho neměl rád, protože svého předchůdce svrhl během měsíců poté, co ho jmenovala. I tak musela požádat Chimanbhaie, aby vybral hotovost. Rád vyhověl, ale zvolil metodu, která se ukázala jako katastrofa. Ve státě, kde klíčovému a lukrativnímu obchodu s kuchyňským olejem dominovala mafie zvaná králové oleje na vaření, jim dovolil, aby si pohráli s cenami oleje na vaření výměnou za obrovský dar Kongresu. Nevyhnutelný dopad na ceny jedlého oleje vedl ke spontánní agitaci studentů proti korupci, kteří rovněž požadovali okamžité odvolání Chimanbhai Patela a rozpuštění státního shromáždění.

Násilné agitace nebyly v nezávislé Indii nikdy neznámé. Ale nic podobného tomu v Gudžarátu, který se později přeměnil v hnutí Nav Nirman (regenerace), se předtím nestalo. Stát byl ve virtuální anarchii. V Ahmedabádu a dalších 105 městech musel být vyhlášen zákaz vycházení. Rabování obchodů, vypalování autobusů a útoky na policii byly rutinou. Než se prach konečně usadil, bylo zabito 103 lidí, 300 zraněno a více než 8 000 zatčeno. Navíc, přestože její strana měla v zemském sněmu dvoutřetinovou většinu, musel premiér akceptovat požadavek na její rozpuštění, čímž se zbavil i Patela.

To, co následovalo po povstání v Gudžarátu, bylo nepředvídatelné a hluboce důležité. Vysoce respektovaná vůdkyně Jayaprakash Narayan, lépe známá jako JP, se vynořila ze samovyhnanství z politiky, aby usměrnila zbloudilé a často nesmyslné protesty proti Gándhímu a jejímu stylu vládnutí do silné a jednotné agitace. V roce 1974 se zdálo, že JP byl mužem okamžiku. Jeho zřeknutí se moci – po smrti Sardara Patela v roce 1950 odmítl pozvání Džaváharlala Nehrua, aby se připojil k vládě – a dokonce i aktivní politiky mu dodalo svatozář. Lídři všech opozičních stran, sjednoceni pouze v nenávisti ke Gándhímu a rozděleni vším ostatním, naskočili do rozjetého vlaku JP. Hnutí JP, původně omezené na Bihár, se brzy rozšířilo do velkých částí země. Svaly tomu dodaly kádry jedné z opozičních stran, tehdy zvané Jan Sangh a nyní Strana Bharatiya Janata Party.

Z její strany, na rozdíl od jejího otce, Gándhí nikdy neměl rád JP. Tento pocit se změnil v intenzivní odpor, když jí po nahrazení tří soudců Nejvyššího soudu napsal, aby vyjádřil svůj strach, že by mohly být zničeny samotné základy indické demokracie. Co ji ještě více rozzuřilo, byla jeho výzva k armádě a policii, aby odmítly uposlechnout nezákonné vládní příkazy. Přesto pod tlakem značné části jejích stoupenců, podporovaných radami jejího tajemníka P.N. Dhar souhlasila s přijetím JP při pokusu o smíření, který selhal katastrofálně.

V květnu 1974 zorganizoval George Fernandes, svérázný odborový vůdce, který se v pozdějších letech stal vysokým ministrem ve dvou nekongresových vládách, celostátní železniční stávku. Gándhí to brutálně potlačil. Poté, co byla v Gudžarátu zaskočena, provedla dostatečné přípravy, aby se vyrovnala s jakoukoli výzvou. 18. května proběhl v Indii první podzemní jaderný test, oficiálně popsaný jako PNE, mírový jaderný experiment. Lidé tomu tleskali. Ale všichni opoziční vůdci se shromáždili kolem JP, včetně Morarji Desai, neprávem prohlásila, že tuto událost zinscenovala, aby odvrátila pozornost od svých přečinů. Tuto detonaci nařídila v roce 1971, kdy byla na vrcholu své slávy. Tou dobou už byla přesvědčená, že se stala obětí dobře promyšleného spiknutí, možná s cizí podporou, které bude muset za každou cenu porazit.